Stereoskopická budoucnost na dosah

Někteří analytici předpokládají, že vstup stereoskopické technologie do našich domácností by mohl být větší událostí, než samotný příchod Blu-ray disků. Podle nich by si dokonce v budoucnu měly tyto formáty podstatně pomoci v boji o zisk nových uživatelů. Jak se to vlastně má s 3D a opravdu se v něm skrývá budoucnost domácí zábavy?

Abychom se dostali k odpovědi na tuto otázku, musíme nejdříve k pověstnému jádru pudla. Musíme se podívat na současný stav kinematografie. Její trendy a s nimi spojený vývoj kinařské profese by se daly rozdělit na dvě úzce související části, které svým příchodem ovlivňují (vedle jiných) i trh s nosiči: postupná digitalizace a stereoskopické filmy.

Nacházíme se v době, kdy se obojí teprve prosazuje a samotná budoucnost 3D i digitálu ještě není úplně jasná. Dá se ale velmi snadno vyčíst. Pokud člověk bedlivě sleduje dění na filmové scéně a zároveň alespoň částečně i dění na poli projekční technologie, distribuce filmů a samotné filmařské techniky, nemohl nezaznamenat milníky, kterými teď tyto sféry filmové zábavy procházejí.

Podívejme se jim tedy na zoubek a zkusme z toho vyvodit závěry pro budoucnost samotného 3D. A pokud vás napadá, že jsme na HDmag.cz a zdejší čtenář vlastně o 3D nepotřebuje vůbec slyšet, rádi vás vyvedeme z omylu. V budoucnu o nich budete slýchat najednou v jedné větě stále častěji.

Digitalizace filmové produkce

Začněme krátce digitalizací v rámci samotné produkce filmu. Pojednání o tomto tématu by zabralo dlouhý článek samo o sobě, neboť o točení na digitální kamery vznikají velmi obsáhlé diskuze. Zkusme se tedy omezit pouze na jeho výhody a nevýhody.

Filmy, které byly na digitální kamery natočeny, už mají početné zastoupení a ne vždy je záznam v jedničkách a nulách poznat. Většinou ale atributy digitálu poznáte hned na první pohled – nekonečná hloubka ostrosti, digitální šum, jiné podání barev, třeba i nepřirozená ostrost, pohyb působí zrychleně a tak dále.

Stačí se podívat na jakýkoliv z posledních tří filmů Michaela Manna (Collateral, Miami Vice, Public Enemies), ty jsou přímo ukázkou vad digitálního záznamu v akci. Z psychologického hlediska takové efekty mohou narušit zážitek z filmu, protože jak víme – vizuální vjem je na téhle umělecké disciplíně nejdůležitější.

Hlavně z produkčního hlediska je ale práce s digitálem mnohem pohodlnější. Režisér má okamžitý přístup k natočenému materiálu, nové digitální snímače mají větší expoziční pružnost než klasický kinofilm, dají se používat v extrémnějších podmínkách, samotná zařízení jsou levnější o statisíce, kamery jsou různými způsoby modifikovatelné.

Kamera je základ

V tomhle ohledu se často mluví o revoluci hlavně ve spojení s kamerami RED, které se těší velké popularitě ve filmařské i novinářské obci hlavně díky skvělému marketingu a hypeu kolem technologie. Už jsem se o nich jednou rozepisoval, tak jen připomenu, že většinu vad digitálního záznamu RED kamery eliminují a vizuálně se jejich záznam blíží podobě analogu. Stačí se podívat na Jumpera nebo Wanted (poznáte, které scény byly točeny na analog a které na RED?).

Nebo můžeme zajít ještě dál a podívat se na filmy, které byly točeny pouze na tyto kamery – nově na Blu-ray je to dvojdílný film Che Stevena Soderbergha nebo Proyasovo Knowing. Obojí jsem měl možnost ve vysokém rozlišení vidět a ani na televizoru není poznat, že by se jednalo o digitál  – dokonce ani v nočních scénách. Snad jen v případě Che je znatelná digitální postprodukce materiálu ve flashbacích.

V obou filmech je viditelná neuvěřitelná expoziční pružnost; například přepadení kempu v Che, kdy se vše odehrává na pozadí západu slunce a scéna je bez umělého osvětlení vykreslená i ve stínech – člověk si při jejím sledování uvědomí, že k reprodukci reálné podoby scény mívají filmy často ještě hodně daleko.

Digitální záznam se šíří jak mor, potrvá ale ještě spousty let, než kompletně vypudí ten analogový. Je v tom trocha nostalgie, trocha zpátečnictví, trocha konzervatismu, ale hlavně selský rozum. Jednoduše řečeno, analog má něco do sebe a ještě léta mít bude.

Digitální kinodistribuce

Paradoxně by digitalizaci nemusela urychlit produkce, ale spíš distribuce samotného filmu. Jak jste jistě zaregistrovali, v posledních měsících rostou digitální kina jak houby po dešti. Jsou v tom ohromné peníze, největší výrobci projekčních technologií zažívají hotové žně (jen Sony prodává 4K projektory do tisíců kinosálů po celém světě…). V budoucnu to bude znamenat urychlenou, bezpečnou a hlavně levnou distribuci kopií.

Proto se digitální sály nestaví jen v multiplexech (manko oproti Cinema City, Palace Cinemas a Cinestaru dohnalo už i Village Cinemas), ale také v menších kinech, která na digitalizaci dokonce mají slíbené granty a v budoucnu je pro ně digitál podstatně výhodnější. Instalace je přitom otázkou pouhých několika hodin, analogový projektor navíc může zůstat vedle svého digitálního bratříčka připraven k okamžitému použití.

Jakmile bude digitální distribuce rozšířená, začne vznikat větší tlak na digitalizaci kompletní produkce. Dnes je naprosto běžná praxe, že první, co se s vyvolaným filmem provádí, je jeho scanování. Až poté dochází ke střihu, korekcím, výrobě digitálních efektů a tak dále. Hotový film se opět tiskne na analog, aby se pak vyráběly jeho kopie pro kinodistribuci.

Pokud by byla celá tahle procedura zdigitalizována, zkrátila by se, byla by jednodušší a ekonomicky výhodnější. Digitální záznam by se zpracoval a jeho kopie by byla okamžitě připravená k projekci předpremiéry někde – dejme tomu – v Tokiu. Celý tenhle proces úzce souvisí se stereoskopickými filmy, protože 3D se začíná rozšiřovat právě díky digitalizaci kinosálů.

3D není jen IMAX

Přitom už je tu s námi velmi dlouho. Lidé ho ale mají díky ještě nedávnému nezájmu filmařů spojené spíš s dokumentární tvorbou, společností IMAX, která minimálně v rámci analogu stále kraluje, a s obyčejnými atrakcemi. Natočit hraný film v 3D je produkčně nesmírně náročné (kamery jsou velké, těžké, hlučné, pohybově omezené, je jich málo, jsou nesmírně drahé, práce s nimi je obtížná – u IMAX kamer je kvůli velikosti políčka citlivější hloubka ostrosti, a tak dále), proto je vedle dokumentů v IMAX kinech možné narazit spíš na animované filmy pochybných kvalit.

Ledy se prolomily právě až s digitalizací kinosálů. Studia si začala uvědomovat, že díky snazší a levnější distribuci mohou konečně rozšiřovat plnohodnotné 3D filmy. Jejich výroba se konečně vyplatí a distributoři je mají kde promítat, protože namontovat 3D filtr na digitální projektor je otázka doslova několika minut.

Největší hráči na trhu animovaných filmů mají jasno – jinak než v 3D už svá díla točit nebudou. Samozřejmě je stále můžete vidět i v 2D, doba, kdy tomu tak nebude, je asi ještě daleko. Pixar (Vzhůru do oblak, 3D re-release Příběhu hraček 1 a 2 + nový třetí díl, Auta 2 a další nadcházející projekty), Dreamworks (Monstra vs. vetřelci, v budoucnu třeba How to Train Your Dragon), Disney (Bolt – pes pro každý případ), nově i Sony Animation (nadcházející Cloudy with a Chance of Meatballs) však své filmy jinak než v 3D neprodukují.

Úspěch ale neslaví jen 3D filmy vyráběné v CG. Ukázalo se, že výhodný je také jakýsi mezistupěň 3D, kdy se v hraném filmu natočí v trojrozměrném formátu jen několik – zřejmě klíčových – scén. Promítat se pak může v klasických IMAX kinech, kdy je pětatřicetimilimetrový snímek zvětšený na sedmdesátimilimetrový IMAX formát a scény točené přímo IMAX kamerou jsou promítány v nativním rozlišení – a v 3D.

Úspěšné tažení Temného rytíře

U nás jsme to nezažili, částečně jsme to mohli ochutit jen v 2D na Blu-ray, ale tuhle podivnou kombinaci proslavil Temný rytíř Christophera Nolana. IMAX verze filmu jen ve státech vydělala přes osmdesát milionů, což je hodně velká suma vzhledem k menšímu množství sálů. Diváky přidaná 3D hodnota zjevně přitahuje.

Režiséři budoucích blockbusterů se do téhle alternativy zbláznili, proto se s ní budeme v budoucnu vídat častěji. Christopher Nolan – ačkoliv jeho angažmá v třetím Batmanovi stále není jisté – dokonce mluví o tom, že pokud se do filmu pustí, natočí ho částečně na IMAX a částečně na 70mm kameru, takže IMAX projekce nebude ani v 2D sekvencích (dialogy a nevýrazné scény) zvětšenina.

Pak jsou tu hrané filmy, točené „ve stereu“ celé. Je jich minimum (naposledy Krvavý valentýn 3D) a pokud nejsou točeny schopným týmem na pokročilé technologie, mohou vypadat špatně. Ono se to nezdá, ale točení 3D filmu je věda sama o sobě (viz rámeček o Avataru Jamese Camerona), práce s prostorem se podstatně mění, člověk musí přesně vědět, co dělá.

V hraném 3D filmu není místo pro režijní improvizaci, jakmile je scéna špatně zrežírována a natočena, všechny nedostatky se… ztrojnásobí. Jen se podívejte na ten Krvavý valentýn. Když opadne nadšení z prostorového efektu (což je celkem rychlý proces), zůstane jen zděšení z toho, jak mizerně je film natočený.

Pro příklad výborného 3D si skočte na loutkovou Coraline. I ta je u nás momentálně v kinech a ze sterea ždímá nemalé množství jeho potenciálu. Hlavně je to ale dobrý film. Podstatné je netočit kvůli 3D efektu, ale kvůli dobré filmařině. To je něco, s čím si v budoucnu Hollywood nebude vědět rady, zvlášť pokud se 3D produkce zjednoduší a zlevní a točit tak bude možné ve stereu častěji.

3D jako spasitel (domácích) kin

Vedle komerčního potenciálu má důvod k postupnému přechodu do 3D kořeny ještě někde. Jak se mění distribuční kanály, kvalita kopií pro domácí projekce a vybavenost domácností zobrazovacími technologiemi, mění se i přístup diváka k návštěvě kina. Jednoduše řečeno, jak se zvětšují televize, zlepšuje se jejich dostupnost a dostupnost kvalitní aparatury za nížší a nižší ceny, divák je stále častěji vybaven takovým „domácím kinem“, že ztrácí důvod k návštěvě toho opravdového. Domácí projekce má přeci tolik výhod!

Vedle toho se zvyšuje kvalita filmů v domácích sbírkách (za to děkujeme našemu milovanému Blu-ray) a zkracují se distribuční cesty (VoD) – zvyšuje se uživatelovo pohodlí. Půjdu do kina, kde bude pochybná kvalita kopie, za hlavou mi bude řvát banda puberťáků a když si odskočím, uteče mi zásadní scéna, nebo si vychutnám jiný film v pohodlí domova a ten nový koupím za dva-tři měsíce, až bude dostupný jinak? Volba zdánlivě jednoduchá.

Ne že by návštěvnost kin nějak prudce klesala, spíš naopak. Loni i letos se objevilo několik komerčních hitů, které trhají všelijaké rekordy. O diváky v kinech není nouze. Je to spíš jakási paranoia, analytici a novináři o těchto „domácích alternativách“ mluví stále častěji, studia jim svým způsobem jdou naproti a jsou si vědoma, že si tak vlastně sama kopou imaginární hrob. Jakmile někde přibude několik zákazníků, musí jich jinde ubýt. 3D je proto jakási spása filmařů.

Na 3D nezapomenete

Ještě nedávno se o něm mluvilo jako o magnetu, který začne přitahovat ubývající diváky. I když se totiž 3D filmy dostanou do našich obýváků, ani zdaleka nebude zážitek z nich tak silný, jako v kině. Je to něco jiného než u dvojrozměrných filmů, i těm samozřejmě mnohem víc sluší velká pětatřicetimilimetrová projekce, ale 3D film bez velkého plátna jako by nebyl kompletní. Ten je potřeba vidět v kině. Samotný divák si toho je vědom, průzkumy tvrdí, že značná část těch, kteří 3D projekci už viděli (30 – 40 % Američanů), jí preferují a jsou ochotni připlatit za přidanou hodnotu.

Pokud vás to zajímá trochu hlouběji, efekt 3D filmu je oproti přechodu z ČB na barvu z diváckého hlediska o dost větší. Podle průzkumu společnosti Passmorelab probouzí stereoskopická projekce ty části mozku, které při sledování klasického filmu „spí“. Zážitek je díky tomu dramatičtější, stereoptický film přináší větší pocit z fyzické přítomnosti, tím stimuluje autonomitu risku / nebezpečí, což provokuje emoce a díky tomu se prohlubuje vytváření vzpomínek.

Jinými slovy, jak je zážitek silnější, mozek si lépe zapamatuje klíčové sekvence. Orientace v prostoru je pro něj snazší, pocit přítomnosti ve scéně všudypřítomný. Vnitřní rekonstrukce modelu je preciznější, jestliže máme k dispozici jeho stereoptickou verzi. Monokulární nám poskytuje menší množství informací, se kterými může mozek pracovat. Je to jak dívat se na fotku obličeje a na obličej samotný. Co je asi lepší?

Kde to vázne?

Zopakujme si tedy, co všechno víme – produkce filmů zažívá v naprosto minimálním množství digitalizaci, zatímco distribuce jako taková se snaží digitalizovat, co nejrychleji to jde. Rostou tisíce digitálních kinosálů a každý takový může promítat stereoskopicky. Diváci mají 3D filmy rádi, studia v nich vidí budoucnost a tak je jasné, že v 3D se bude zanedlouho točit stále častěji. Teď před námi stojí otázka – co s takovými filmy dělat po stažení z kinodistribuce?

Výrobci hardwaru se snaží přijít se zobrazovací technologií, která by byla schopná stereoskopický materiál reprodukovat, zatím ale neúspěšně. V komerční sféře je takových monitorů minimum. Jelikož si většina firem šlape vlastní 3D cestičku, vlastně nemáme žádnou jistotu konkrétní 3D normy, která by udávala výrobcům hardwaru (i softwaru) konkrétní specifikace, jakými by se měli řídit. Zatím je v tom pouze zmatek.

Světlejší zítřky slibuje SMPTE, o níž už jsme také psali. Pokouší se sdružit co největší množství výrobců pod jedno křídlo a vytvořit potřebný standard, podobnou snahu projevuje i BDA (viz ten samý článek) a dokonce i HDMI – to se na 3D připravuje ve verzi 1.4.

Tohle pojednání ale nevzniká kvůli jejich iniciativě, nás spíš zajímá, jestli se 3D vůbec někdy prosadí ve velkém i v domácnostech. Odpověď by se dala zjednodušit. Pokud mu nebude bránit technický vývoj (očekává se pravý opak), tak ano. Jak k tomu ale přijde a jaké budou okolnosti?

Takové to domácí 3D žvýkání

Stereoskopické filmy jsou v digitální podobě datově náročnější než klasický 2D film, protože vyžadují vyšší framerate a podávají větší množství obrazových informací. To z nich dělá jasného adepta pro prezentaci na Blu-ray. Na DVD se na ně nepodíváme jednoduše proto, že to hardwarově není možné.

Pokud se tedy chce 3D dostat do našich domácností, vedle HDTV vysílání to jde pouze na Blu-ray discích. Jedná se o zbraň, kterou by měla BDA (Blu-ray Disc Association) co nejrychleji využít, protože vedle rozlišení a bonusů, které – jak se zdá – s průměrným divákem nijak necloumají, bude BD konečně schopné nabídnout přidanou hodnotu. Něco, co divák chce, co je atraktivní a v čem je rozdíl na první pohled znatelný na jakýchkoli úhlopříčkách. 3D se může stát nejsilnější zbraní Blu-ray a naopak – Blu-ray se může stát velmi silnou zbraní stereo videa.

Tyto dvě technologie jsou si prostě souzeny, na tom se shodují prakticky všichni. Už teď existuje několik filmů, které si na Blu-ray můžete koupit a s brýlemi je v 3D shlédnout, je to ale spíš taková improvizace. Pokud vznikne standard pro prezentaci stereoskopických filmů, díky kterému je uvidíme doma v té nejlepší podobě, dost možná nás čeká další ( r )evoluce.

„Chcete film vidět v 3D? Tak si kupte Blu-ray!“ zní přece mnohem lépe než, „Chcete vidět film ve vysoké kvalitě? Kupte si Blu-ray.“ Vysoká kvalita – ačkoliv se to nám, HD pionýrům, moc nelíbí – je už na DVD. 3D by se, stejně jako v kinech, mohlo stát oním magnetem na nové zákazníky, kteří s Blu-ray doteď váhají.

Jenže jak takové filmy budou na našich televizorech vypadat? Pojem „domácí kino“ najednou bude opět znít absurdně, protože 3D na dvaačtyřicetipalcovém zobrazovači ze tří metrů působí poněkud… chudě. Majitelé projektorů budou spokojení, jenže průměrný divák si uvědomí, že to s tou velikostí jeho aparatury vlastně není tak slavné. K čemu ho to tedy povede? K návštěvě kina. Je to trochu začarovaný kruh.

Ať už vás ale stereoskopická projekce přinutí oprášit společenskou obuv a vyrazit do kina, nebo konečně koupit projektor a multiplexům zamávat vstupenkou na svůj „poslední kinofilm“, nebo vás snad nechá chladnými a zůstanete věrní dvěma rozměrům, jedno je jisté. Máme před sebou další revoluci, která protne veškeré dění kolem filmu. Od produkce přes distribuci se teď (nejen díky 3D) filmová zábava mění a máme to štěstí, že jsme u toho.