Rozlučka s IMAXem: Král je mrtev, ať žije král

Je sobota 5. února 2011 a pražské multikino Cinema City Flóra se chystá na velké stěhování. Během příštích několika dní musí z útrob IMAX sálu zmizet všechny sedačky, jedno z největších pláten v Evropě a z promítací kabiny bude vystěhován jeden z mála zbývajících analogových přístrojů na starém kontinentu, který je schopen IMAX formát přelouskat. Stojím ve výtahu a do sedmého patra, kde se nachází technické zázemí, se se mnou veze jeden z promítačů. Ještě než výtah zastaví, začínáme si tykat. Tady mu budeme říkat třeba Karel.

Karel tu dělá přes čtyři roky a když vystupujeme z výtahu, podotýká, že mi to sice bude připadat šíleně komplikované, ale on už zakládání filmů do promítačky, které mi dneska bude předvádět, má jaksi zautomatizované a vlastně u něj ani nepřemýšlí. Dává to rozum, má za sebou stovky projekcí.

Vystupujeme z výtahu, vcházíme do promítací místnosti a zatímco v sále končí Tron: Legacy, Karel už začíná vyprávět. Záznamník ani zápisník jsem si nebral, protože mi šlo primárně o pohled na ten úžasný kus plechu, ze kterého posledních několik let můj doprovod a jeho kolegové promítají filmy v té nejvyšší možné kvalitě. Brzy toho lituji. Karel je opravdu sdílný a za ty dvě hodiny, co mi vyprávěl a ukazoval, jak co při promítání v IMAXu chodí, mi prozradil takové množství drobností a zážitků, že si to asi budu v hlavě ještě nějaký ten pátek urovnávat.

K tomu ale později, nejdřív k samotnému jádru pudla. Co se tady na Flóře děje? Kino se stejně jako velké množství zahraničních multiplexů operujících pod štítkem IMAXu rozhodlo přikročit k digitalizaci sálu. Na první pohled to zní jako dobrá zpráva a společnost tak událost samozřejmě prodává, ono se ale není z čeho radovat. Zatímco přechod z 35mm promítaček na ty digitální v rozlišení 2k nebo 4k byl jasným krokem vpřed hlavně po audiovizuální stránce, přechod ze 70mm IMAXu na IMAX Digital je jasnou degradací nejen obrazu, ale i diváckého zážitku.

Proč, ptáte se? Už jsme o tom psali několikrát, ale opakování je matka moudrosti: Klasická pětatřicítka, tedy 35mm film, na který se točí většina filmové produkce, na pásu krom perforace a obrazu nese i zvukovou stopu. Výsledný „prostor pro obraz“ na jednom kinofilmovém políčku pak má rozměr pouhých 17,5×21mm. To je ploška, na kterou se exponuje snímek a ze které se pak promítá na plátno. Taková plocha má samozřejmě omezené rozlišovací schopnosti a kdybychom jí chtěli převést na digitál, její rozlišení by se pravděpodobně pohybovalo mezi 4k a 6k. Spíš v těch nižších hodnotách, vyšší už nebudou moc efektivní. Větší projekce proto z pětatřicítky nemají velký smysl.

Zato IMAX formát má plochu políčka neuvěřitelných 70×52mm! Pás jako takový dokonce nenese žádnou zvukovou stopu, aby na něm bylo co největší množství prostoru pro samotný obraz. Kde je zvuk? Karel vytahuje šuplík a přehrabává se mezi přibližně čtyřiceti CD a DVD, na kterých jsou jednoduché popisky se jmény filmu. Šestikanálový zvuk je na discích v obyčejném WAVu (tedy nekomprimovaném formátu) a synchronizuje se s filmovým pásem před každou projekcí. Slouží k tomu speciální počítač, který zároveň ovládá celou promítačku.

Taková IMAXovská sedmdesátka je přibližně devětkrát větší než klasická pětatřicítka a její teoretické digitální rozlišení se pohybuje někde mezi 10k a 12k. Možná i výše. Je to ohromné políčko, na kterém se zaznamenává neuvěřitelné množství informací. Když se pak takové políčko prosvítí 15 kW xenonovou lampou a osvítí plátno o velikosti 20×25m, je to opravdu jedinečný divácký zážitek. Pro 3D projekci se navíc nepoužívá jeden projektor o dvojnásobné frekvenci, jak je tomu ve většině klasických kin. Lampa je tu prostě druhá, stejně tak i filmový pás. Před čočky se jen nasadí polarizační filtr a divák si může užít 3D skrz dvě 70mm políčka a dvě 15 kW lampy. Nic takového nemá v žádném jiném promítacím systému obdoby, ten zážitek se nedá s ničím srovnat.

Karel na promítačku ukazuje. Ani nemusí, je to to první, na co člověk upře zrak při vstupu do místnosti. Ohromný kus železa vypadá dost nemotorně a člověk jen čeká, kdy se přemění v nějakého z Bayových Transformerů. Z téhle „krabice“ vede do stropu obří sací trubka, kterou do mašiny proudí vzduch. Kolem ní putují další hadice, těmi pak protéká přes sto litrů destilované vody. To víte, dvě 15 kW lampy umějí zatopit. Karel vypráví, jak se jim při loňských vedrech systém několikrát přehřál a bylo ho nutné na chvíli vypnout.

Přístroj je to tvarem ošklivý, působí ale majestátně. Kdybyste jím chtěli hnout, asi byste měli smolíka, váží skoro dvě tuny. Projektor stojí na malých kolejích, po kterých se s pomocí servomotorků v rozmezí asi jednoho metru hýbe. „Když motorky selžou, nepomůže ani páka s několika zapřenými lidmi,“ říká Karel a ukazuje mi trubku z víc jak centimetr tlusté oceli, kterou o projektor totálně zploštili. Kdyby přes trubku přejela lokomotiva, výsledek by asi nebyl moc rozdílný. Tohohle 70mm krasavce bych nechtěl stěhovat.

Pryč ale bude muset. Už dneska (tedy v sobotu 5. února 2011) v noci, po posledním představení Trona (které začíná v deset hodin večer), do místnosti naběhnou dělníci a začnou všechno kolem rozebírat. Budoucnost promítačky není jasná, ale prý se usiluje o její vystavení v Národním technickém muzeu. Byla by to velmi důstojná a zasloužená expozice, vždyť podobných přístrojů moc není. Obzvlášť v tak malých zemích, jako je Česko.

Analogovou královnu, kterou si zdejší promítači zvykli přezdívat Eiwa (ano, za tohle oslovení projektor děkuje Avataru), nahradí dva digitální projektory. Jaké? Tady na Flóře to neví bez legrace nikdo. Kamión prostě přiveze dva projektory, namontuje je zahraniční obsluha a pak se uvidí. Zní to kuriózně, ale odpoledne před večerní demontáží vážně nikdo nemá nejmenší tušení, jaké stroje tu místo 70mm budou. Jen že pojedou na bázi jedniček a nul.

Ve světě využívá IMAX Digital projektory od Christie, které mají rozlišení o pouhém 2k. A i když Karel tvrdí, že mu bylo řečeno, že bude nové plátno stejně veliké jako to současné (tedy 20×25 metrů), praxe jeho teorii nepotvrzuje: V zatím digitalizovaných IMAXech (už jich je kolem dvou stovek) se plátno značně zmenšilo. Čipová technologie Texas Instruments v projektorech bohužel není schopná tak velké projekce. A co si budeme povídat, 2k je zatraceně, ale opravdu zatraceně málo.

Novější mašiny od Christie by měly být ze 2k snadno upgradovatelné do 4k (jednoduše výměnou stěny s čipem), nikdo ale neví, jestli to budou zrovna tyhle opravdu hodně nové projektory, jejichž masová výroba se zatím nerozeběhla, které do Prahy dorazí.

Tím se dostáváme zpět k tématu degradace obrazu. 2k je na kinoprojekci dostačující v případě bývalých 35mm kinosálů (ostatně obdobu 2k máme doma na Blu-ray), i když i v těch se často používá 4k. Ale aby 2k, tedy formát, který je podřadný pětatřicítce, nahradilo 70mm projekci? Pravda, dva 2k projektory jsou lidským mozkem vnímány co do rozlišení jako kvalitnější než klasická 2k projekce z jednoho přístroje. Ale stejně. Ta čísla mluví sama za sebe. A bohužel, i kdyby se v Praze objevily 4k projektory, porád se bude jednat o projekci na menší plátno a v nižší kvalitě.

IMAX Digital s sebou přináší ještě jednu změnu a tou je poměr stran. Klasické IMAX dokumenty, tedy ty točené na IMAX kamery, vznikaly a byly promítány v 1,36:1. Pokud šel do kina nějaký velkofilm (Avatar, Harry Potter, Tron…), byl poměr stran kolem 1,85:1. A právě takový poměr stran bude mít IMAX Digital. Plátno se tedy zmenší, sníží se rozlišení projekce, změní se poměr stran… i ty lampy v projektorech budou víc jak o polovinu slabší.

Ptám se Karla a jeho kolegy, který je v kabině jako výpomocná síla, na kolik asi jeden takový filmový pás s celovečerákem vyjde. Narážím tím na zřejmě jediný důvod, proč začala digitalizace pohlcovat i IMAX: Peníze. „Přes třicet tisíc dolarů se suma vyšplhá určitě.“ To je i při nízkém kurzu přes půl milionu korun. Za jednu kopii v jednom jediném kině! Přitom na ni přinejlepším přijde jen pár tisícovek lidí.

Když se pak člověk na tuhle jedinou kopii filmu podívá, pochopí. Tím, že je pás několikanásobně větší než klasické pětatřicítky a materiál je možná o něco silnější, má jeden reel v průměru přes metr. Třeba Avatar měl téměř dva metry. Váha se díky tomu pohybuje mezi dvěma sty kily u krátkých dokumentů, po téměř půl tuny – Avatar měl 480 kg! To není jako s pětatřicítkou, kterou vezme promítač do ruky. Tady na to Karel a jeho pomocník používají malou ještěrku! Film je ještě k tomu položený na ohromném ocelovém disku, který sám o sobě dalších 50 kg mít bude. Nezapomeňte pak, že každý 3D film má samozřejmě pásy dva – pro každé oko jeden.

Na druhou stranu je nutno podotknout, že má film podstatně delší životnost. Karel mi ukazuje speciální silikonové válečky, o které si filmový pás před vstupem do projektoru očistí veškerý prach a špínu. Nedochází tím pádem k poškrábání snímků. Karel se na chvíli zamýšlí a začíná počítat, kolik kopií přežil T-Rex 3D, jeden z prvních IMAX snímků u nás. Kopie přijela z Polska, kde za sebou měla přes dva a půl tisíce projekcí, u nás si odjela další skoro dva tisíce! V jakém stavu tehdy pás byl, sice nevím, i tak se ale musí nechat, že je to ohromné číslo. Kinofilm totiž zvládne zpravidla jen pár stovek, možná ani to ne.

Tyhle ohromné kotouče díky vysoké životnosti často cestují po různých světových IMAXech. I to je důvod, proč na nich nikdy nenajdete vypálené titulky. Stejně jako zvuk se dodávají zvlášť na CD. Karel mi ukazuje přístroj, kam se disk vkládá a upozorňuje na nálepku, kterou si tu během let s kolegy popsali: Jsou na ní časy posunu titulků. Jejich timing totiž není nikdy přesný a promítači si je po nocích museli synchronizovat sami. „Že se dá synchronizovat i za chodu, jsme zjistili až po letech.“ Tyhle titulky se pak na plátno promítají samostatně přes digitální projektor od DTS, který vedle IMAXovského přístroje vypadá jak angličák vedle kamionu.

Že za sebou tyhle filmy něco mají, asi nejlépe ilustruje velký case, ve kterém se převážejí. Krom toho, že je omlácený, jak kdyby sem připutoval v závěsu za lokomotivou, je kompletně přelepený nálepkami s názvy různých měst. Ta nejnovější a jediná nepotrhaná nese pyšně „PRG“. Zřejmě naposledy.

Promítací kabina je ze značné části vyklizená. Karel a jeho kolega dneska zakládají už jenom Trona, žádné jiné představení si diváci poslední analogový den IMAXu neužijí. Všude se proto povalují krabice s trailery nebo rovnou celé kotouče s filmem, ty zabírají několikanásobně víc prostoru. Za chvíli začne polední představení a to znamená, že se chlapi brzy dají do práce.

Na výměně filmových kotoučů toho není moc co popisovat. Ten systém je přesně takový, jaký byste ho čekali, to znamená usazení, vkládání filmového pásu skrz gumové válečky, natažení do projektoru, zasazení do stáčecího mechanismu. Humorný je spíš pohled na tu práci: Kotouče se přesouvají ve dvou a pomocí ještěrky, ohromný stáčecí mechanismus je úplně mimo projektor, který se k němu posouvá po kolejích a aby toho nebylo málo, přes půlku místnosti od stáčecího mechanismu k projektoru pás putuje vzduchem, bez jakéhokoliv usazení, opěry nebo snad něčeho, co by člověku bránilo o něj zakopnout.

On ten systém samozřejmě složitý je, protože si člověk musí pamatovat, kudy kam pás vést, kde ho jak přetočit, kde synchronizovat levé i pravé oko, kde ho usadit a tak dále. Kluci to ale dělají tak rychle, že celá výměna vypadá naprosto jednoduše. Je mi každopádně jasné, že by pro mě bylo snazší uplést svetr, než založit jeden takový 3D film v IMAXu.

Když se Karla ptám, jestli mu ta práce nebude chybět, na chvíli se zamýšlí. Je ale jasné, že bude. Být jeden z mála lidí nejen v Česku, ale rovnou na celém světě, kteří něco takového umí, to je pro člověka ohromná pocta. Výměna 70mm v pražském IMAXu je navíc jedním z posledních mráčků analogového soumraku. Moc kin, do kterých ještě nedorazil digitál, už není. Moc IMAXů, které ještě nenahradila digitální projekce, bohužel také ne.

Exkurze pokračuje a Karel se chvíli věnuje vysvětlování systému ovládání projekce, nasazování polarizačních filtrů, měnění 15 kW xenonových lamp, nebo třeba chladícímu mechanismu.

Na ten se jdeme podívat do další místnosti, která s promítací kabinou těsně sousedí. Jsou v ní dvě skříně, které optimalizují příkon pro oba projektory (mají na sobě popisky „Left Eye“ a „Right Eye“), tank na vodu a další skříň, v níž je srdce celého chladícího systému – pohonná jednotka, pumpující přes pískový filtr víc jak sto litrů destilované vody, která pak trubkami dorazí k lampám v projektoru. Ty jsou v přístroji usazeny ve dvou ocelových pístech, skrz které voda pod tlakem proudí.

Ona samotná 15 kW lampa je úchvatná. Když už jsme v zadní místnosti, Karel otevírá skříň plnou krabic s popiskami, aby mi jí ukázal. Na štítcích je přesně napsáno, která součástka v krabici obsažená byla kdy vyměněná. Moje naděje na to, že bych z Karla vypáčil nějaký náhradní díl do domácí sbírky, tím umírá. Nálepky s přesnými popisky jsou tu všude, geniální inventář, ve kterém nikomu nic neuteče. Z jedné krabice Karel lampu vytahuje.

Je použitá, to znamená, že si jí buď někdo z technických údržbářů odnese domů, nebo (spíš) bude předána firmě, specializující se na její likvidaci. Karel mi ukazuje, jak je lampa zevnitř zčernalá. Má za sebou víc jak tisíc hodin promítání, což zpravidla bývá její standardní životnost. Kdyby byla v projektoru déle, měla by podstatně nižší svítivost, obraz by tedy pozbyl jasu. Kolik hodin má lampa nasvíceno, údržba vidí na počítači ovládajícím projektor.

Karel s úsměvem popisuje, že je lampa pod ohromným tlakem – uvnitř koluje xenonový plyn naládovaný do pětadvaceti atmosfér. Dost na to, aby lampa při proražení explodovala. Když jí tedy chce – už mimo projektor – obsluha vypustit, musí na to mít speciální plexisklo přes obličej a přes tělo navlečený oblek ze silné kůže, kterou by případné explodující střípky neměly prorazit. Kulišácký úsměv na promítačově tváři se protahuje, je totiž jediný, kdo se lampu vypustit nebojí. To znamená, že se nebojí urazit speciální skleněný špuntík na její straně. Jak otevírání šampáňa, řekl by si člověk. Jenže kdyby ho Karel urazil moc velký kus, lampa by mu v ruce explodovala.

Taková nová lampa stojí přes dvě stě tisíc, není to tedy žádná levná legrace. Úsměvné je, že IMAX na Flóru poslal krabici se dvěma úplně novými lampami, ty současné totiž mají nasvíceno přes tisíc dvě stě hodin. S promítačem se nad tím pousmějeme, protože je nám oběma jasné, že tyhle skleněné komponenty už pražský projektor nerozzáří. Vždyť ho dneska demontují! V souvislosti s tím mi Karel ukazuje ještě jednu nedávno dorazivší krabici.

Je v ní náhradní komponent do reprobedny. Koukám na něj s podivem, Karel totiž říká, že tohle podivné oválné plastové něco nahradí membránu a že to prý vyluzuje podstatně kvalitnější zvuk. Jak, to při vší své znalosti zvukové techniky nejsem schopen pochopit. Ani tahle součástka se každopádně nasazení nedožije. Všechno půjde pryč.

Panuje tady skoro až nostalgická nálada. Na Karlovi je vidět, s jak ohromným nadšením mi všechno vypráví, jak pyšný na celý systém a to, že ho obsluhuje, sám je. Chce se na poslední chvíli pochlubit s vymoženostmi, co si tu během let s kolegy zařídili a s řemeslem, které se stalo jejich prací i koníčkem. A které velmi rychle zaniká. Eiwa právě promítá polední představení, to znamená, že před sebou má už jen dvě další projekce a pak nadobro zhasne.

Karel mi ještě ukazuje další drobnosti systému, na chvíli jde dokonce zavolat jednomu kolegovi, aby se ujistil o technickém dotazu ohledně zvuku, který jsem mu položil. A jak mu tak docházejí nápady, co by mi ještě mohl prozradit, stojíme ve dveřích, rozhlíží se a je na něm vidět, že projekční kabinu neopouští rád. Nakonec ho samotného napadne, na co jsem se neměl odvahu zeptat a začne hledat alespoň nějakou použitou součástku, kterou by mi mohl dát na památku. Rozzáří se mi očíčka a za chvíli už do fotobrašny ukládám dva ústřižky ze sedmdesátimilimetrového pásu a těžký ocelový píst, který slouží jako úchyt lampy. Chtěl bych ji celou, ale na to je prý firma moc citlivá. Proč, proboha, vždyť stojí jen dvě stě tisíc…

Když pomalu promítačku a její obsluhu opouštím, bojuje ve mě ohromné nadšení i smutek. Nadšení z toho, že jsem měl šanci tak unikátní systém prohlédnout skr naskrz. Opravdu poctivě, protože novináři tu byli hromadně v rámci press-eventu včera a já se přihlásil pozdě (samostatnou prohlídku jsem si musel vyprosit), takže jsem tu sám a obsluha na mě má celý den.

Smutek samozřejmě z toho, že všechna tahle analogová krása za pár hodin zmizí. Všechna práce a láska do ní vložená za chvíli zapadne ve skladech, archívech a už se na ní pravděpodobně nikdo nepodívá. A minimálně u nás už se nikdy nikdo nepodívá na nejvyšší možnou kvalitu kinoprojekce, jakou byla tahle planeta obdařena.

Digitální technologie se vyvíjejí závratnou rychlostí, ty projekční ale na pravý IMAX nebudou mít ještě několik let. Král je tedy opravdu mrtev, svým způsobem se ale rodí král nový. Princátko. Digitální projektory sice nabídnou několikanásobně nižší kvalitu oproti analogové sedmdesátce, pořád se ale bude jednat o IMAX, do kterého jsou lidé zvyklí chodit za prémiovou kvalitou.

V klasických multikinech totiž pracují většinou projektory sólo, tady to i nadále budou dva přístroje s podstatně větším světelným výkonem, než jsme z klasického kina zvyklí. Ačkoliv tedy kvalita klesne, pořád bude IMAX Digital to nejlepší, na co budeme v tuzemsku moct zajít. A navíc – digitál s sebou nese jednu výhodu, kterou už jsme kapánek nakousli v ekonomických důvodech celého přechodu: distribuční politika.

IMAX nedávno uzavřel exkluzivní smlouvu s Paramountem a s Disneym, v jejímž rámci bude po svých prémiových sálech distribuovat kopie čtvrtých Pirátů z Karibiku (trailer), Spielbergova Tintina, třetích Transformers nebo třeba čtvrtého Mission: Impossible (a spousty dalších blockbusterů). V rámci špiónského filmu s Tomem Cruisem dokoncce Brad Bird některé akční sekvence točil přímo na IMAX kamery. Když tuhle budoucnost Karlovi načrtávám, jen tak mimochodem přidává, že o M:I 4 ví – režisér Brad Bird byl v pražském IMAXu několik zkušebních záběrů otestovat! Když mi to říká, nevěřícně na něj zírám. Takové věci tiskové zprávy nezmiňují.

V souvislosti s tím je nutno zmínit ještě jednu velmi důležitou věc. Zaniká sice IMAXovský analogový systém promítání, ani zdaleka ale nezanikají samotné 70mm kamery. Právě naopak je filmaři používají stále častěji – o Temném rytíři, druhých Transformers nebo čtvrtém Mission: Impossible jsme už ostatně několikrát mluvili. Wally Pfister, dvorní kameraman Christophera Nolana, navíc tvrdí, že s režisérem pracují na tom, aby bylo třetího Batmana (s podtitulem Dark Knight Rises) možné natočit v co největším rozsahu právě na IMAX kamery. Prémiová kvalita záznamu tedy nemizí a když už nic jiného, budeme si jí pár měsíců po premiéře moct užít na Blu-ray, kde je rozdíl mezi 35mm a IMAXem dost znatelný.

Díky digitalizaci bude možné do kina dostat podstatně širší filmovou nabídku podstatně rychleji a za podstatně menší peníz (digitální kopie vyjde na nějakých tisíc dolarů, což je víc jak třicetkrát méně, než analogová). A program tím pádem bude pestřejší. Má to tedy svá plus, která jsou z hlediska obyčejného diváka dost možná převažující.

Nesmíme totiž zapomenout, že obyčejný člověk na takové papírové předpoklady, o kterých tu mluvíme, často nedá. IMAX bude i nadále kvalitnější než klasické kino a že dojde oproti sedmdesátce k nějaké degradaci, si dost možná vůbec nevšimne.

Alespoň si to říkám, když v sobotu do kina vstupuji podruhé, tentokrát jako řadový návštěvník. Jdu na poslední analogovou projekci v historii pražského IMAXu a spolu s dalšími dvaceti lidmi v sálu si užívám kouzlo, které zanedlouho bude historií. Po krátkých reklamách se obraz roztahuje do své plné krásy a i když se Tron, který není točený na IMAX kamery a není v „IMAXovském“ poměru stran, kvalitativně nevyrovná tomu, co IMAX umí předvést v plné síle, stejně nestačím věřit svým očím.

Ten obraz vypadá fantasticky. Je čistý, přenádherně vykreslený, plný ohromujících detailů, ostrý jak břitva a 3D efekt je na něm o něčem úplně jiném, než v klasickém kině. Ne, tomuhle se digitál prostě nevyrovná, nevěřím tomu. A je mi to líto. Je mi líto, že jsem do pražského IMAXu nechodil častěji. Že jsem se nepodíval na pár dokumentů, které tu běžely a využívaly formátu naplno. Protože tak ohromující zážitek nedá dohromady sebelepší digitální – a vlastně ani analogové – kino. Princátko mě nezajímá. Král je mrtev.

Odkazy a zdroje: IMAX Praha

Související články

• IMAX versus 35 mm na Blu-ray - 1:0
• Půlnoční premiéra Harry Pottera v kině IMAX
• Kino IMAX v Praze vstoupí do digitální éry
• 43 minut Tron: Legacy navrženo speciálně pro kina IMAX