Maximum Movie Experience pod drobnohledem

Možná vám ten pojem zatím nic neříká, za pár let ale o Maximum Movie Experience (případně Maximum Movie Mode či In-Movie Experience) budeme mluvit stejně, jako dnes o klasických dokumentech, audiokomentářích, Picture in Picture bonusech (BonusView) a dalších vychytávkách, které se postupem času začaly objevovat na DVD a Blu-ray. Proč v něm vlastně vidíme budoucnost?

Maximum Movie Experience (dále jen MME), v doslovném překladu Maximální Filmový Zážitek, kombinuje snad všechny dosud známé formy bonusů a kromě toho přináší jednu naprosto novou. Jeho přítomnost je na DVD hned z několika technických důvodů nemožná, takže se z něj může postupem času stát ona neustále kýžená killer app, tedy kromě vysokého rozlišení další přidaná hodnota Blu-ray disků.

O co vlastně jde? Ve své podstatě o jedno velké PiP, tedy Picture in Picture (obraz v obraze). MME ale kombinuje tolik jeho verzí, že by bylo škoda zůstat jen u tak jednoduchého označení. Diváka doprovází během celé stopáže filmu, kterou také téměř ze sta procent zaplňuje nějakým „dokumentárním zbožím“.

Na pozadí některých scén se listuje storyboardy, jindy se objevuje časová osa, popisující události ve filmu, které se občas odehrávají i na jeho pozadí – tedy mimo scénář, jindy se na krátkou dobu zobrazí upoutávku na galerii (stiskem tlačítka se film přeruší a vy můžete listovat fotografiemi) nebo na tzv. Focus Points: krátký spot vás upozorní na možnost shlédnutí třeba čtvrthodinového minidokumentu, po stisknutí tlačítka se film opět přeruší a před vámi se objeví spot, který se zpravidla týká právě odehrané scény.

Jindy se objevují klasické PiP komentáře, kdy se před odehrávajícím filmem otevře menší okno, ve kterém jsou popisovány práce na té konkrétní scéně. Takové menší Focus Points, vlastně standardní PiP jak už ho známe.

Během MME se ale objevuje ještě jedna funkce, která všechny dosavadní dokumenty a bonusy strká do kapsy. Přímo do obrazu vám bez přerušení filmu vstoupí sám jeho režisér a začne horlivě vyprávět o událostech v oné scéně. Film se odzoomuje do pomyslného televizoru ve virtuálním studiu, v jehož centru stojí režisér. Za ním je krom „filmové televize“ ještě jedna, ve které během jeho vyprávění rolují fotografie z natáčení, concept-arty, pre-vizualizace, nebo přímo záběry ze zákulisí.

Ukažme si to na jednom konkrétním příkladu. Před chvílí začal film Terminator: Salvation. Jeho otevírací scéna z post-apokalyptického světa (předchází jí ještě úvod ze světa před ovládnutím Skynetem) nás uvádí do právě probíhající bitvy lidského odporu proti terminátorům.

Někde mezi zdejšími vojáky je i John Connor, hlavní hrdina filmu. Po objevení podzemních bunkrů se vyšplhá opět na povrch, aby zjistil, že jeho jednotka byla zlikvidována a on tu zůstal sám. Režisér McG chtěl z tohoto okamžiku udělat pamětihodnou scénu a tak se jí rozhodl natočit na jeden záběr. A to už je dost zajímavé na to, aby vstoupil do obrazu a začal o postupu vyprávět.

McG tu popisuje představu, jakou při natáčení měl, prozrazuje podrobnosti o tajných střizích, zatímco na pozadí běží záběry z natáčení ve všech lokacích, na kterých se scéna natáčela (ano, bylo jich víc). McG odhaluje technické detaily, horlivě gestikuluje a dokonce vám občas film pozastaví nebo dokonce přetočí, aby poukázal na nějakou drobnost.

Veškeré postupy, kterých bylo k dosažení kýženého efektu použito, McG podrobně popíše a dokonce nahodí pár drobností ze zákulisí, o nichž má divák dojem, že by je vlastně ani neměl vědět – třeba že se před natáčením zničilo velmi komplikované rameno na kameru, kvůli jehož nefunkčnosti se nakonec muselo těžce improvizovat v jinak počítačem propočítaném záběru.

Jsou to takové ty drobnosti, které divák obzvlášť ocení, protože má pocit, že se s ním chce režisér podělit o opravdu každou pitominu. A on chce. Sledování Terminátora je plně pod jeho (dvojnásobnou) režií.

McG se během filmu stihne objevit cirka šestkrát, což je přibližně stejné množství vstupů, jaké měl jeho kolega Zack Snyder v Director's cutu Watchmenů (o kterémžto sestřihu, společně s třetí verzí – Ultimate cutem – budeme psát zanedlouho). To jsou zatím jediné dva filmy, ve kterých se MME objevilo.

Není to moc, ale jedná se o první vlaštovky, ke kterým se jistě brzy přidají další (např. Harry Potter a Princ dvojí krve, Harry Potter a Kámen mudrců – ultimátní edice a Harry Potter a tajemná komnata – ultimátní edice). MME má navíc smysl jen u velkých, produkčně komplikovaných filmů, které pracují s velkým množstvím počítačových nebo praktických triků. Aby měl režisér o čem mluvit.

Maximum Movie Experience má ohromný potenciál. Není nic lepšího, než když vás filmem může provést sám režisér, ve správnou chvíli pauzovat, přetáčet, rozebírat podrobnosti … Obzvlášť pro filmového fanouška to musí být splněný sen. Osobně jsem se při sledování Watchmenů i Terminátora pokaždé nemohl dočkat, až Snyder nebo McG film opět začne rozebírat.

Ale proč se vlastně omezovat jen na režiséry? Starší klasikou by mohli stejným způsobem provádět filmoví recenzenti, teoretici, historikové… Samozřejmě by to (vzhledem k náročnosti z hlediska času a financí) šlo jen u klíčových snímků světové kinematografie, ale šlo by to, to je důležité. Hlavně společnosti, které si na bonusech opravdu potrpí – jako třeba proslulí Criterion, ti si je u filmové klasiky dokonce sami produkují – by z MME mohly udělat doslova učební pomůcku.

Být nový Terminátor natolik dobrým filmem, aby se z něj během příštích let stala klasika (což se nestane, spekuluji jen ve prospěch vlastního argumentu), dovedu si velice dobře představit, jak ho včetně MME za pár let pouští ve filmových školách. MME dává člověku dokonalý náhled na vznik filmu. Lepší, než jakkoliv obsáhlý samostatný dokument.

Blu-ray formát tak konečně získal vlastnost, na kterou žádná jiná technologie nemá.