Je libo hudbu na Blu-ray? Vše o Pure Audio BD, které ukončí zmatky na trhu s high-res audiem

Díky přísunu filmových novinek, katalogových klenotů a neustálých re-releasů je snadné přehlédnout, že posledních několik měsíců vzniká v Blu-ray segmentu tržní nika. Cílí na posluchače puristy, tedy audiofily zaměřené na high-resolution audio, malou to ale důležitou odnož hudebního trhu, která se už dlouhá léta potýká s velkým zmatkem na poli formátů, v nichž high-res zvuk vychází. Jmenuje se Pure Audio Blu-ray a dáli pánbůh, mohl by v příštích měsících uklidnit rozvířené vody, ve kterých se milovníci technicky precizního zvuku topí už dlouhá léta.

Blu-ray je ideální kandidát k převzetí trhu s vysoko definovaným audiem od prvního dne, kdy spatřil světlo světa. Vždyť vedle FullHD obrazu nabízí možnost zprostředkování bezztrátově komprimovaného zvuku, který dokáže rozprostřít do všech kanálů vašeho domácího kina. A co je nejdůležitější, k tomu, abyste si takové HD audio poslechli, nepotřebujete žádné nové zařízení. Vždyť váš BD player to zvládá od prvního dne.

Po rozpačitých začátcích s LPCM (vzpomínáte ještě na nekomprimované šestikanály u prvních Blu-ray… třeba takový Black Hawk Down?) nastoupily bezztrátové komprimační metody DTS-HD Master Audio a Dolby TrueHD. Pravda, jsou to zvukové formáty, které vznikly především pro prezentaci šesti a více kanálového zvuku u filmových projekcí, nicméně jen málokdo by mohl pochybovat o tom, že zvládnou dobře namíchané surroundové album. Samozřejmě zvládnou, a to s grácií sobě vlastní.

Je tedy s podivem, že musel Blu-ray čekat dlouhých šest let, než se začaly objevovat první čistě hudební releasy. Ano, vždy tu byly hudební filmy a živé koncerty, obzvlášť ty dokážou znít naprosto fantasticky. Jenže hudební puristé jsou taková zvláštní sorta – pusťte jim George Michaela v Londýně a první, co na vás vychrlí, budou řeči o tom, jak hlučné obecenstvo, jež nemá vyhrazené separátní surroundové kanály, leze do hudby. O tom, že jsou ty zadní kanály jen podivnou směsicí echa a ambientního šumu separovaného z dvoukanálového záznamu, ani nemluvě. Nebo tak něco. Legrační sorta, tihle lidé. Ale divte se jim. Aparatura některých takových borců by vám zaplatila hypotéku na barák, „lízačku“ na auto a ještě by vám zbylo na dovolenou. Ano, vskutku malinký trh, ale důležitý.

Podlézat milovníkům technicky precizního zvuku chtěl hudební trh vždycky, stačí vzpomenout na neúspěchy SACD a DVD-Audio. Vždy tu ale byl problém toho, které vydavatelství podporuje který formát a samozřejmě fakt, že jste si k jejich poslechu museli koupit další přístroj a v některých případech mu také přizpůsobit svůj řetězec domácího zvuku. Nic příjemného. S Blu-ray takový problém odpadá.

Než se po dlouhé oklice dostaneme k samotnému Pure Audio Blu-ray, pojďme si dát trochu technické hatmatilky, ať máme představu, jak velký může být rozdíl mezi tím, co posloucháte vy a co člověk, který si koupí hudbu v high-resolution audiu. Vynecháme ze hry srandy jako rádio nebo mp3, ty jsou pro malé děti. Pusťme se rovnou do CDček. Když se analogová hudba přepisuje na CD, 16bitové samply zvukových vln se zapisují 44 056 krát za sekundu (44.1 kHz), což vede ke stereo datům v toku 1409 kbps. Jenže high-resolution audio se zaznamenává ve 24bitové hloubce a při 96 nebo 192 khz, což vede k datovému toku 9216 kbps a výše. A to se bavíme o stereu. Ať už jsou kompresní metody v „empétrojkách“ sebelepší, asi uznáte, že hudba ve 128 kbps zní drobátko hůř, než když jí necháte dýchat v téměř stonásobném datovém toku, že? V praxi to pak vede ke stejným divům jako komprimace obrazu – zvuk má bohatší detaily a texturu a je podstatně blíže živé reprodukci. Tomu, co se nahrávalo ve studiu.

A stejně jako u obrazu: Existují lidé, kteří ten rozdíl nepoznají.

Stejně tak stojí nějakou tu kačku aparatura, na které to oceníte.

Blu-ray je připravený pojmout osm kanálů 96khz/24bit audia nebo dva až šest kanálů 192kHz/24bit audia na jednu stopu (přičemž jich, jak jistě víte, na placce bývá více). U hudebních releasů tedy zpravidla dostanete zvukový záznam v dvoukanálovém PCM a surroundovou verzi v DTS-HD MA a / nebo Dolby TrueHD. To je běžná praxe u záznamů koncertů a přenesena byla i na čistě hudební releasy.

Když už jsme tedy konečně u nich, co takové Pure Audio Blu-ray vlastně obnáší? Je to snadné. Jak už samotný název napovídá, jedná se o čistě hudební Blu-ray, který nenese žádnou videostopu. V praxi to znamená, že ho jen strčíte do Blu-ray přehrávače a rovnou se rozjede zvuk, stejně jako tomu bylo u CD. Případně stačí jeden klik v menu pro nastavení preferovaného zvukového formátu. Některé releasy jdou dokonce tak daleko, že nemají přístupné ani klasické menu a zvukovou stopu si v nich volíte pomocí barevných tlačítek na ovladači – na obalu edice jsou stopy označeny barvou a po stisku té které varianty na ovládání se zvukový stream přepne do vámi zvolené podoby. V jednoduchosti je síla. Většina takových releasů pak mívá zvuk ve dvou podobách: V klasickém stereu (v LPCM) a ve vícekanálové verzi (v DTS-HD MA a / nebo Dolby TrueHD).

Tady teprve začíná ta pravá sranda. Pokud jste měli možnost slyšet HD zvuk na nějaké kvalitnější aparatuře, jistě víte, o jak ohromný zážitek se jedná. Jenže přihoďte k tomu ještě možnost pustit si zvukové album do surroundů a objevíte se v úplně jiném světě. Nemluvím teď samozřejmě o albech, která jsou pouhým remasterem původně dvoukanálové stopy (i když i ty dokážou být úchvatné). Mluvím o hudbě, která je v šestikanálu míchaná už ve studiu. Někteří zvukoví mistři dokonce zacházejí tak daleko, že šestikanálovému masteringu přizpůsobují už samotné nahrávání. Taková alba pak vytvářejí zvukovou kulisu, vedle které si i ten nejefektivnější filmový surroundový mix připadá jak „malé pívo“. V závislosti na člověku, který hudbu míchal, se mohou různé instrumenty separátně ozývat z různých kanálů vašeho šestibedýnkového kina a vytvářet zvukový prostor, který dokonale simuluje koncertní pódium nebo halu, divadelní sál nebo třeba zvukové studio, kde sedíte uprostřed kruhu tvořeného hudebními nástroji a kolem vás vzniká třísetšedesátistupňové hudební nebe. Existují samozřejmě lidé, kteří budou i nadále preferovat stereo. Za sebe ale mohu říct, že jakmile jsem přičichl hudbě v šestikanálu, ke stereu už se vracím nerad.

Surroundový zvuk se poprvé objevil v roce 1941 při premiéře disneyovky Fantasia. V devadesátých letech začal vznikat trh pro domácí kina, který zažil ohromný boom na přelomu dekády spolu s úspěchem DVD. Od té doby jsme díky Blu-ray a ohromné nabídce domácích kin opět o dost dále a existují statisíce domácností, které si užívají filmové mixy v zamýšleném šesti nebo vícekanálu. Ten se postupně začal prosazovat i v hudbě, kterýžto trend podtrhlo v roce 2005 ocenění GRAMMY, v jehož podkategoriích se objevila jedna s názvem „Best Surround Sound Album“. Za těch pár let stačila ocenit desítky famózních alb z produkcí, z nichž jsou nejslavnější Reference Recordings, Wisseloord Studios a především norské 2L Mortena Lindberga, který byl společně s labelem Naxos (2010) pravděpodobně prvním, kdo přišel s konceptem Pure Audio Blu-raye. V nabídce už má několik desítek Pure Audio titulů, mnohé jsou oceněné GRAMMY a je považován za jednoho z nejlepších surroundových mistrů současnosti.

Že existuje malý trh „zvukových fašistů“ si po letech uvědomili i u Universal Music, když loni v květnu přišli se skoro stejnojmenným konceptem: High Fidelity Pure Audio Bluray, u jehož vzniku stál Olivier Robert Murphy poté, co si od známého – mimochodem hlavy francouzské BDA – vyslechl historku o dceřině mp3ce zapojené do jeho hifi systému a „shitsoundu“, který pak systém začal vyluzovat. Tahle řada čistě hudebních titulů si odbyla premiéru v Americe přibližně čtyřicítkou titulů od Boba Dylana přes Dvořáka, Erica Claptona nebo Nirvanu, Johna Lennona a Lennyho Kravitze po Gustava Dudamela, Rolling Stones nebo třeba Velvet Underground. Narozdíl od 2L se často jedná o starší nahrávky, takže bývají v 2.0 mixu. V příštích měsících se to prý změní. Ke konci minulého roku se pak tituly začaly postupně dostávat také do Evropy nejdříve do Británie a Francie, studio ale počítá s expanzí do dalších čtrnácti zemí se dvěma stovkami alb pro rok 2014. Že se jedná o tržní niku, je jasné, nicméně třeba ve Francii hlásí kolem pěti set tisíc prodaných kopií HFPA Blu-rayů, což rozhodně není málo, a u některých nových releasů je až pětina prodaných kopií v HFPA. S podobným konceptem prý chtějí přijít také v Sony a u Warner Music, kteří budou testovat trh ve Francii a v Japonsku.

Mimo zraky nás, filmových fanoušků tak vzniká nová odnož vysokodefiničního formátu po Blu-ray a Blu-ray 3D a s Blu-ray 4k / HFR na obzoru to je High Fidelity Pure Audio Bluray, čistě zvuková záležitost, která má potenciál vytvořit trh zastiňující SACD i DVD-Audio. A to z jediného důvodu: Blu-ray přehrávač už má doma každý. Odpadá problém kompatibility a licencování. Když na to přijde, můžete si HFPA poslechnout i z beden vaší televize. Vyjde to nastejno, jako kdybyste si pustili mp3, ale jde o princip: Většina domácností je HFPA ready. A to je skvělý marketingový začátek. Přidejte si několik důležitých faktů, a sice že v současnosti prožíváme ohromný boom návratů k vinylu, což jen dokazuje, že existují lidé, kteří kvalitní nahrávku ocení; a trend, který byl nastolen minulou CES, v jejímž rámci se vedle 4k mluvilo především o prudkém nástupu high-res audia. Pravda, tam to bylo v souvislosti se streamovanou hudbou výhradně ve stereu, nicméně je to ukazatelem trendu, že existuje drobná odnož trhu, která je schopna ocenit kvalitu.

Neříkáme, že byste si měli zrušit iTunes / Deezer / Spotify / Google Music účet a vrhnout se výhradně do vod vysokého rozlišení. Ostatně u hudby byl mobilní trend vždy podstatně silnější než u filmu. Nakonec je to stejně o přístupu. Je pustit si hudbu a pustit si hudbu. Vždy bude rozdíl mezi poslechem hudby ve sluchátkách nebo na aparatuře, stejně tak je rozdíl mezi hudbou puštěnou jako kulisa a tím, že si sednete na sweetspot svého surroundu, zavřete oči a necháte se unášet drobnými nuancemi v nahrávce, která vás absolutně pohltí. Pokud patříte do skupiny lidí, která si sem tam užívá hudbu právě takovým způsobem, je HFPA vaším šálkem kávy.

Samozřejmě je tu ještě jedna alternativa, stejně jako u jakékoli jiné filmové nebo hudební produkce: Jít online. Existuje několik významných labelů, které se zaměřují čistě na hig-hres audio (jeden příklad za všechny: HDtracks.com) ve formátech jako WAV, FLAC, ALAC apod. Existují také hudebníci, kteří si high-res audio distribuují sami (třeba Nine Inch Nails), ostatně nabízet svou hudbu ve všech možných formátech je budoucností nejen indie distribuce. Online prodej vysokodefiničního zvuku bez debat předčí fyzické nosiče. Vždy tu ale bude ta zvláštní sorta lidí, která bude preferovat fyzickou podobu produktu. Šup s ní do poličky. Je to jak s filmy. Někoho ty krabičky obtěžují, jiní si je vystavují. Ostatně HFPA bude těžko cílené na mladší generace, budoucnost má spíše u mužů nad pětatřicet let, kteří investovali velké peníze do své aparatury a teď ji chtějí vedle jedniček a nul a vinylu krmit také něčí dalším. Nejlépe něčím s přidanou hodnotou v podobě surroundu.

Budoucnost této odnože Blu-ray formátu je samozřejmě ve hvězdách. Zatím se mluví o relativních úspěších a i kdyby HFPA jako takové skončilo, vždy tu budou malé labely tipu 2L, které si pojedou svou vlastní písničku a Pure Audio budou na Blu-ray vydávat i dále. Vše samozřejmě bude záviset také na obsahu. Zatímco menší labely pracují se surroundem, HFPA zatím buduje katalog především s dvoukanálovou nabídkou a s tituly, které už beztak vyšly na starších formátech (SACD / DVD-Audio). V příštích měsících to bude chtít přicházet s novou hudbou, která bude od počátku mixována v šestikanálu. Zákazník potřebuje přidanou hodnotu. A já potřebuji něčím budit sousedy.