Blu-ray recenze: Ztraceni na moři

Ztraceni na moři aka Dlouho hledaný syn je televizní film. Jít s kartama na stůl takhle brzy je potřeba především proto, aby si potenciální divák patřičně poupravil očekávání, která na snímek klade. Protože i tak se jedná o docela prosťoučký příběh, který je do jisté míry variací na nedávno recenzované Vinyan, ale s tím rozdílem, že postrádá něco, co by ho povyšovalo nad obyčejný televizní průměr. A to je samozřejmě průšvih.

Film vypráví o rodině, kterou má rozvrátit rozvod. Zatímco on chce alespoň občas syna vídat, ona má v plánu získat mladičkého potomka do opatrovnictví na stálo a otci ho ani „nepůjčovat“. Což se samozřejmě taťkovi nelíbí, a tak zosnuje plán, v jehož rámci se se synem naoko utopí během bouře, ale ve skutečnosti se s ním pod skrytou identitou zabydlí na malých ostrovech, kde budou žít bezstarostný život.

Plán otci vyjde, matka ale o několik let později uvidí na dovolenkovém videu přátel svého bývalého manžela, kterak se má čile k světu a pochopí, že celá etuda se ztracenou lodí a smrtí její posádky byl pouhý podvrh. Vydává se proto na ostrovy, aby získala zpět svého už téměř dospělého potomka.

Příběh je to možná ve svém jádru dojemný, na emoce se ale Ztraceným na moři hrát nedaří téměř vůbec. Problém je totiž v tom, že film působí dojmem, jako by nevěděl, jak se dostat k závěrečné konfrontaci v rodinném kruhu. A proto hlavní hrdinka v podání docela pěkné Gabrielle Anwar, která se snaží upoutat vaší pozornost tím, že každé ráno zapomíná na pokoji podprsenku a po placu pobíhá s bradavkami namířenými přímo do objektivu kamery (kde je 3D, když ho člověk potřebuje?), jen přebíhá z jedné lokace na druhou a dělá, jako by jí nehybný příběh nějakým způsobem bránil v oslovení vlastního potomka.

Místo toho s ním jezdí na výlety jako obyčejná turistka a neustále ho okukuje, jak kdyby se s ním každou vteřinu chtěla vyspat. Je skoro až legrační, že jí ve vyřčení pravdy brání slaboučké scenáristické berličky jako ztráta pasu nebo zákaz od zdejšího šerifa. Zákaz od šerifa, chápete?

Člověk si při sledování jejího počínání hodně rychle začne klepat na čelo, protože je prakticky celá – i když docela skromná – stopáž jen o tom, jak hlavní hrdinka civí na svého syna a snaží se přijít na to, jak mu oznámit pravdu.

K té se postavy dostanou samozřejmě až na samotném konci, ale opět tak hloupě, že člověku nezbude nic jiného, než si pomyslet, že byly předešlé minuty naprostou ztrátou času.

Jediné, co by mu v tom mohlo zabránit, jsou docela slušné herecké výkony. Gabrielle Anwar svou roli ustála velice dobře (bradavky nebradavky) a Chace Crawford, tuzemským divákům známý především ze seriálu Super drbna (Gossip Girl), působí jako charizmatický mladík. Naopak jako hlupák nevypadá ani v těch případech, kdy mu scénář káže akorát pomrkávání do kamery a neopodstatněný smích. Prostou až hloupou roli tu ustál podstatně lépe, než třeba jeho filmový otec v podání Craiga Sheffera, působícího nesympaticky a hlavně nechtěně falešně.

Docela příjemný je i pohled na exotické lokace, i když televizní kamerou žalostně nevyužité. Právě díky nim by se přitom mohl film vyhoupnout o něco výše, stačilo by sem tam poodskočit na větší celek, nebo se alespoň na chvíli odpoutat od bezduchého pobíhání hlavní hrdinky po ostrově a nabídnout trochu té uklidňující krajinky.

TIP: Prohlédněte si další nekomprimované FullHD screenshoty a podrobné technické informace o disku na našem Blu-ray profilu filmu Ztraceni na moři

V tom je možná největší problém Ztracených na moři. V rámci nepsaných pravidel televizního filmu kamera až příliš lpí na postavách, což je v případě tak slabého a prvoplánového příběhu, kde hlavní hrdinové postrádají hloubku, velká chyba. Protože sledování jejich bezradnosti diváka velmi rychle omrzí.

Technické provedení

Po obrazové stránce film nezklame, vzhledem k tomu, že se jedná o televizní produkci, vlastně naopak velice mile překvapí. Hodně ostrý přepis sice místy vykazuje softwarové doostřování, ale vzhledem k tomu, že při polodetailech a detailech lidských tváří bravurně kreslí, mu to s radostí prominete. Díky doostřování trochu více vyniká filmové zrno, i když to není nic vážného. Ve větších celcích pak kresba měkne (což je dáno spíš optikou a jejím špatným zaostřením, než nedostatkem Blu-ray prezentace).

Z hlediska barev už to zas taková sláva není, pleťovky jsou na tom sice moc dobře, ale občas se člověk nemůže ubránit pocitu, že všechno působí mírně pobledle. Kontrast je na tom docela dobře, i když jsou tu přepaly o něco častější, než jsme u mainstreamových filmů zvyklí. Známky komprese přepis jeví naprosto minimální, většinou se skrývají pod vrstvou zrna. Na tohle Blučko se každopádně kouká překvapivě dobře, vysoká ostrost z něj dělá docela solidní prezentaci. Na dobrý zvuk – i tady v SDčkovém DD 5.1 – ale můžete klasicky zapomenout.

Bonusy jakožto daň za nízkou cenu nejsou, vzhledem k nízkorozpočtové produkci byste je ale nemohli čekat ani na klasickém „plnohodnotném“ (=drahém) Blučku.

Mohly by vás zajímat naše další recenze Blu-ray filmů a HD elektroniky »