Transformers? 3D událost roku!

Stejně jako raketovou rychlostí začal zájem o 3D filmy stoupat, teď začal klesat. Lidé už se na pozlátko prostorového efektu nenechají nalákat jen tak. Ti pozornější si dokonce hlídají, jestli byl snímek, na který se vydají do kina, točený ve 3D, nebo jestli se jedná o konvertované 2D. Přidejte k tom neustále propíranou „kvalitu“ projekcí a najednou to vypadá, že by mezi námi 3D nemuselo zůstat nijak dlouho.

„Obavy“ (v uvozovkách proto, že se na 3D zpravidla stejně spíš nadává) jsou to opodstatněné, ale svým způsobem bezpředmětné. 3D tu bude dál. A právě ve světle toho je pak člověk vděčný, že ještě existují filmaři, kteří dovedou stereoskopii doslova vyšťavit. Michael Bay natočil většinu třetích Transformerů v nativním 3D a to málo, které snímal ve 2D, se konvertovalo nejen pod jeho dohledem, ale také pod dohledem 3D guru Jamese Camerona, který Bayovi poskytl technologie potřebné k natočení pořádného 3D filmu. Přitom vás můžu, pln čerstvých dojmů z projekce, ujistit: rozdíl mezi konvertovanými a nativními 3D záběry nepoznáte.

Co je důležitější, třetí Transformers sice nejsou kdovíjak skvělý film, ale splňují parametry ideálního letního blockbusterru a hlavně: 3D se tentokrát povedlo. A to hodně.

O tom, že ví, co dělá, vás Michael Bay přesvědčí už prvními záběry, kdy vás „pozve“ do vesmírné bitvy o Cybertron, rodnou planetu Transformerů a především jedno velké bojiště. Michael Bay tu pracuje s úplně jinými měřítky, než jsme zvyklí z jakéhokoliv sci-fi (otevíračce se přibližuje leda vesmírná bitva ze začátku Pomsty Sithů) a před divákem se tak rozevírá scéna, která svou velkolepostí doslova ohromuje.

Nejde jen o trikové orgie (ačkoliv jsou digitální efekty naprosto špičkové) nebo výbuchy, jde o to, že Bay umí prodat prostor tak, jako to nedokázal ani James Cameron v Avatarovi.

Jistě, mnohem víc se tu hraje na efekt, ale o ničem jiném přece Transformers nikdy nebyli. Když se tedy před člověkem rozevře ohromné bojiště, kde i obří roboti vypadají jak neškodní mravenci, a kolem hlavy mu najednou proletí obří vesmírná loď, do které to šije letka Decepticonů, vnímá jen nekonečnost vesmíru, ohromnou kulisu v podobě Cybertronu a hloubku, kterou nepoměr maličkých vesmírných lodiček a obří planety záběru dodává.

Michael Bay tak na poli několika vteřin dokáže do sci-fi přinést něco, co se spoustě filmařů před ním nikdy nepodařilo: opravdu epické měřítko, ze kterého člověku spadne čelist na podlahu. Sbírat jí přitom nemá smysl, podobných scén se ve filmu ještě pár najde. Nejen kvůli úvodní scéně byste ale na Transformers měli vyrazit předně ve 3D. Bay totiž hloubku prostoru a jeho rozvrstvení podobným způsobem prodává napříč celou stopáží. Téměř z každého záběru je cítit, že byl komponován tak, aby působil skvěle při stereoskopické projekci a s téměř každým záběrem se to Bayovi daři.

Kamera snímá herce a digitální roboty z nepřirozených podhledů a nadhledů, neustále se naklání tak, aby se do zorného pole vešlo co nejvíce předmětů, postav nebo co největší množství pozadí (v obou slova smyslech, protože Michael Bay je občas doslova posedlý zadečkem a nožičkama Rosie Huntington … a těžko mu to zazlívat). Snímání působí nepřirozeně, ale hodně rychle si na něj člověk zvykne a – jak jinak – prostorovost záběrů se díky němu jenom prohlubuje.

Ani v případě Michaela Baye se ale nedá stopáž filmu vyplnit pouze akcí a tady je problém třetích Transformerů, přes který se není snadné přenést. Ke kulervoucí akci se člověk musí prokousat skrz dlouhé desítky minut, během kterých se Bay snaží příběhově částečně navázat na předchozí díly a zároveň vybudovat zápletku toho třetího. To jsou hodně slabé okamžiky filmu, protože humor už Bayovi ani zdaleka nešlape tak jako v jedničce nebo dvojce. Jednak ho hodně ubylo, druhak mu chybí údernost.

Čeho naopak přibylo, je vážnost. Na pozadí infantilních vtípků se rozmotává klubko hodně temné látky. Michael Bay se s tím nepáře. Nechává umírat roboty, nevinné civilisty, bořit města, planety. Žádné troškaření. Mnohem více prostoru dostávají emoce a že je ze sebe Shia LaBeouf umí mačkat! Dramatické momenty tedy fungují, jediný problém je v tom, že hodně rychle odeznívají.

Na roztahané stopáži se špatně dávkovanou akcí emoce nic nemění. Třetí Transformers mají dvě a půl hodiny a ta délka se v některých okamžicích zdá nekonečná. Nejnovější Transformers nešlapou tak dobře jako jednička, ačkoliv se většina příběhových motivů z ní doslova (a doslovně) opakuje. Od opravdové mizérie roboty v neakčních scénách zachraňuje jak zmiňovaný Shia, tak rozkošná Rosie a občas fungující humor. A hlavně fakt, že film není podobně roztříštěný jako druhý díl.

Prokousat se tou dávkou nudnějších okamžiků ale stojí za to. Jednak je Bay občas protká akční sekvencí, která se nenávratně zapíše do historie filmu jako „ten okamžik, kdy začaly nejvíce divákům vyskakovat bulvy z hlavy“, druhak je tu všudypřítomný příslib megalomanského finále, které vypadá, jako by na něm producenti utratili alespoň půl miliardy dolarů.

Michael Bay se v těchto okamžicích opravdu překonává. Ať už je to fantastická choreografie dálniční honičky, která přijde jako blesk z čistého nebe po hodně dlouhém úvodu, ve kterém se nic neděje (a můžete se spolehnout, že vám tu Bay vytře zraky!), nebo ono finále, kde padne polovina Chicaga a dějí se tu doslova neuvěřitelné věci: hrdinové přežívají pád budovy, Optimus Prime poletuje z jedné scény na druhou a nekompromisně kosí všechno, co se mu staví do cesty, vojáci tu vyskakují z hořících letadel a prolétávají kolem vybuchujících budov a Autoboti nakopávají zadky Decepticonům ve stylových zpomalovačkách.

Bay si nenechal ujít to, na co jsme se těšili ze všeho nejvíc: bezhlavou akci plnou výbuchů a eye-candy okamžiků. Fungují skvěle. Režisér se totiž oproti svým předchozím filmům – a za to můžeme děkovat právě 3D technologiím – značně uklidnil. Mnohem méně střihá, často vede akční scénu na jeden jediný záběr a roboty si drží podstatně víc od těla, takže se člověk mnohem lépe orientuje v prostoru.

To je hodně důležité. Orientace v prostoru je velice snadná a Bay nám v ní pomáhá neustálým pohráváním si s „třidéčkem“. Obzvlášť v poslední třičtvrtěhodině (ano, akční finále je tak dlouhé) prodává rozbombardované Chicago a mezi ním poletující a pobíhající roboty naprosto famózně. Každý druhý záběr by mohl fungovat jako referenční 3D materiál. Občas si až člověk říká, že by to chtělo, aby se Bay se střihem ještě víc zdržel, protože jen stěží stíhá ten ohromný nápor vizuálních informací – velkolepých celků, kde se něco děje hned v několika plánech, jsou tu možná i desítky. Člověk se v nich doslova rochňá.

Je to audiovizuální koupel, ve které ze sebe divák smyje veškerou pachuť z předchozích 3D filmů. Transformers 3 jsou stereoskopickou událostí roku. Filmovou událostí, která nám připomíná, co to znamená opravdový mindless blockbuster, proč by se v některých filmech mělo 3D používat a proč ho okamžitě nezavrhnout.

Bayovi se v člověku daří probouzet malé dítě. To dítě se samozřejmě mimo akci a mimo záběry na dlouhé nohy Rosie Huntington-Whiteley nudí, ale ta kopa akce mu to vynahrazuje.

Připravte se proto na větší investici, než jste původně plánovali. V posledních týdnech a měsících se na 3D filmy chodit nevyplácelo, protože jim 3D na efektu ani na kvalitě nepřidávalo. Kdežto Bayovi Transformers na 3D téměř stojí. Režisér mu přizpůsobuje téměř všechno a byla by ohromná škoda, nechat si ujít tak epickou záležitost jen kvůli odporu k technologii. Transformers ve 3D vypadají úchvatně. Jděte na ně tak, jak to po vás Bay, Spielberg a Cameron chtějí. Nejlépe rovnou do IMAXu!

. . .

BUĎTE V KONTAKTU, sledujte autorovy tipy a postřehy na Google+, HDmag.cz na facebooku a na twitteru