Tak trochu jiná love story (Blu-ray recenze)

Tak trochu jiná love story je přesně takový film, jaký by měl klasický zákazník od Blu-ray edice, tedy od distributora, který nabízí své disky za pouhé dvě stokoruny, vyžadovat. Je výborný, vzhledem ke svému evropskému původu ale nemá moc veliký komerční potenciál, takže si ho větší distributoři nevšímají. Za pozornost přitom stojí.

Jeho příběh se na první pohled nezdá nikterak atraktivní. Začíná dopravní nehodou, které je hlavní hrdina svědkem. Když se dalšího dne chce v nemocnici ujistit, že je žena, jíž vytáhl z havarovaného automobilu v pořádku, bez špatných úmyslů je nucen zalhat, že je její přítel (jinak by se k ní nedostal). Jenže tahle drobná lež mu velice rychle přeroste přes hlavu, než se totiž vzpamatuje, už ho objímá celá rodina oběti. Což není takový problém do okamžiku, kdy Jonas ve hře pokračuje a právě vzbuzené Julii, jež přišla o zrak, se představí jako její přítel Sebastian.

Jelikož Jonas pracuje ve službách státní policie, dozví se, že Sebastian před několika měsíci zemřel, Juliina amnézie mu pak nahrává do karet. Nikdo nepozná, že není její skutečný přítel, nikdo neví, že se každý večer vrací k rozpadající se rodině.

Aby toho všeho nebylo málo, Jonas se do Julie zamiluje a brzy zjišťuje, že se k rodině vracet nechce. V okamžiku, kdy se Julie alespoň částečně rehabilituje, s ní prakticky začne žít. Netuší ale, že jí pronásleduje minulost, na níž díky amnézii sama zapomněla.

Celý film prolínají flashbacky z Juliina života před nehodou, z nichž se dá, pokud pochopíte pár náznaků, docela snadno vyvodit, jakým směrem se příběh v dalších minutách pustí. Jeho předvídatelnost mu ale paradoxně nikterak neubližuje, člověk totiž brzy uhodne, jakým směrem se děj stočí, nikdy ale nebude schopný trefit, jak se s danou situací vypořádají hlavní postavy.

V tom pak spočívá kouzlo Tak trochu jiné love story. Film to možná není nikterak inteligentní, i když je zápletka vedle béčkových šíleností jako Nebezpečná rychlost téměř oscarová; navíc se hlavní hrdina zvlášť v samotném začátku chová opravdu nepochopitelně hloupě, ale velmi rychle si uvědomíte, že před sebou máte dobře napsaný thriller, který umí výborně pracovat s postavami, s atmosfrérou i s hlavními dějovými zvraty. Hloupost Jonasova počínání totiž nemusíte zákonitě přisuzovat scenáristovi. Je to obyčejný zkrat, ze kterého se pak hrdina nebyl schopný vymotat. Později už ani nechtěl.

Filmu sice podkopává nohy začátek, kdy se Jonas představuje sérií podivných abstraktnních obrazových koláží, které navíc prolínají již zmíněné flashbacky (o jejichž významu samozřejmě divák na začátku nemá nejmenší tušení). Pokud se ale přes rozpačitý start dostanete, čeká vás hodně dobré drama, které se v poslední půlhodině zlomí v napínavý psychologický thriller, jenž s příchodem třetího vrcholu romantického trojúhelníku dokonce začne být děsivý.

Formální experimenty jdou v ten okamžik stranou a režisér Ole Bornedal už se nevěnuje ničemu jinému, než budování intimity mezi hlavní dvojicí a napětí, jež kolem nich vzniká. Těžko popisovat, co se v samotném závěru děje, aniž by člověk zkazil čtenáři zážitek, zůstaňme proto jen u tvrzení, že je Tak trochu jiná love story jedním z těch severských filmů, které se vám dostanou pod kůži, i když si po prvních minutách budete myslet, že ho k tomu nepustíte.

Ve výsledku je to love story. Je to film o lásce. Ale bez hollywoodských (umělých) sladidel, bez kýče, bez romantické hudby, bez krásných lidí, s nimiž by se chtěly ztotožňovat mladé slečny. Je to romance stejně krutá, jako život samotný. Svým hrdinům neodpouští chyby, které pod vlivem lásky dělají. Je tak trochu jiná. Ale zatraceně dobrá.

Technické provedení

Blučko nikterak silným přepisem neoslní. Je sice znát, že se ve zdrojovém materiálu skrývalo ohromné množství detailů a že si výborná kamera Dana Laustsena udržuje špičkovou ostrost napříč celou stopáží, do všeho ale mluví značná komprese, jejíž přítomnost nezapře jediný záběr. Do studena laděné barvy s vysokým, ale nikterak přetaženým kontrastem to trochu zachraňují a člověk si nedostatečného datového toku všímá trochu méně, přesto je jeho přítomnost nepřehlédnutelná.

Film doprovází docela solidní dávka zrna, což samozřejmě není nikterak špatné znamení – alespoň se člověk nemusí bát násilného DNR. Problematické jsou akorát scény s flashbacky. Že jsou záměrně přestylizované (do žluta…) se dá ještě pochopit, ale proč je na nich tak brutální komprese, je mi záhadou. Doslova se po nich vozí kompresní artefakty o velikosti hracích kostek. Jinak je prezentace obstojná a mezi tituly Blu-ray edice mírně nadprůměrná.

TIP: Další FullHD screenshoty v PNG a podrobné technické informace o videu i zvuku najdete v našem Blu-ray profilu!

Dabing se povedl, SD zvuk žádné zázraky nepředvede. Bonusy samozřejmě nejsou.

Mohly by vás zajímat naše další recenze Blu-ray filmů a HD elektroniky »