FLASHBACK: Filmy, které nás přitáhly k Blu-ray a vysokému rozlišení

Nacházíme se v době, kdy si FullHD zobrazovač může dovolit v podstatě každý Pepík, který si oddře šichtu v ostravském dolu, a materiály k přehrání můžeme nalézt nejen na discích s vysokým rozlišením, ale velmi snadno i na internetu skrze nejrůznější zdroje od streamovacích služeb po ilegální torrenty. A ze všech stran se na nás valí filmy ve 3D a prodejci již nyní plánují, jak nám co možná nejdřív nacpat do chřtánů 4K rozlišení, které průměrný uživatel domácího kina vlastně vůbec nepotřebuje.

Časy, kdy bylo spojení „HD“ magickou formulkou, pod kterou se skrýval doslova další div světa, jsou zkrátka nějakou dobu pryč. HD zakotvilo v běžném životě jako chleba, máslo a Babišovy uzenářské splašky. Přesto na něj nezapomínáme. Ba naopak. Napříč redakcí jsme se ohlédli do minulosti na to, jak jsme se s FullHD seznamovali a zavzpomínali na tituly, které nás buď k přechodu na Blu-ray donutili, anebo nám při přechodu z DVD nejvíce utkvěly v hlavě.

Casino Royale

Už si přesně nevzpomínám, kdy k první serióznější interakci s Blu-rayem Casino Royale došlo (bude to něco mezi projekcí v tehdejším Filmparku a testovačkou u Sony), ale dodnes si vzpomínám na výraz, který se mi vytvořil na obličeji. Naprostý, neředěný úžas. Úžas nad tím, že barvy vážně mohou být ještě živější, detaily výraznější, ostrost a kontrast vyšší. Ano, při klepání do kláves mám samozřejmě na mysli úvodní honičku Bonda a parkour praktikujícího teroristy po Madagaskaru, po které jsem jasně věděl, že tenhle disk a tuhle technologii chci okamžitě do obýváku společně s obřím zobrazovačem a adekvátní reprosoustavou, o nichž jsem předem věděl, že mě budou stát majlant. A také stály. Nakonec jsem totiž šel do tehdy high-endového modelu od Sony (40 palců, cenovka cca 70 tisíc) a obdobně kvalitní repro-sestavy téže značky (mimochodem i dnes rodičům hezky slouží), a nelitoval jsem ani na moment. Z dnešního pohledu Casino Royale sice tratí na audiu (jen LCPM 5.1, 16-bitů), ale to mi vůbec nevadí. Při každém opakovaném zasunutí do přehrávače si totiž vzpomenu, že zrovna tohle Blučko mě donutilo řádně pročišťovat peněženku, budovat filmotéku o stovkách titulů a především si užívat filmy v nejvyšší možné kvalitě. A kdybyste se náhodou ptali. První Blučko, které mě zcela ochromilo genialitou zvukové stopy, byl druhý Hellboy. Není divu, osmikanálové DTS-HD Master Audio nebylo v roce 2008 zrovna standardem a já měl co dělat, abych snížil hlasitost dříve, než skončí okenní tabulky na podlaze a prudící dopis nevyspalých sousedů ve schránce. (Petr Semecký)

Scott Pilgrim vs. Počátek a Klub rváčů

S pojmem Blu-ray jsem se poprvé setkala, když ještě existovala původní podoba časopisu Filmag, který jsem si kupovala kvůli náloži (béčkových) DVD. Mohlo to být někdy v létě roku 2007, recenzoval se tam první Hellboy a o formátu se stále mluvilo spíš jen jako o „lepším DVD“, jehož kvalita vynikne především u větších filmů. To mi jako puberťákovi utkvělo v paměti a když se ke mně o několik měsíců později dostal disk s filmem Bobby, nevěnovala jsem mu příliš velkou pozornost. Navíc – s DVD přehrávačem/rekordérem (tehdy stál DESET tisíc!) a klasickou CRT televizí od Sony (mimochodem – pořád skvěle funguje u babičky v obýváku) bych si ho přehrála poněkud těžko. O tom, že by byl v okolí někdo Blu-ray kompatibilní a „zasvětil mě“ do tajů vysokého rozlišení jsem si mohla nechat jen zdát. O novém technickém vybavení obýváku jakbysmet. Zlom tak nastal až o více než tři roky později (kolem Vánoc 2010), kdy se naše dvoučlenná domácnost rozhodla přestat tolerovat bzučení té „velké bedny“ a koupit si nějakou „tu placatou“. Blu-ray přehrávač a reprosestava byli už jen třešničkou na dortu (ceny se u 40 palcové televize sice stále pohybovaly ve výši více než dvou desítek tisíc, oproti předchozím letům to byl ale i tak velký posun). Ačkoliv jsem tedy o Blu-ray tou dobou věděla už více než 3 roky, svou premiéru u nás v obýváku měl až na přelomu let 2010 a 2011, kdy jsem přehrávačem prohnala Nolanův Počátek (poté, co jsem ho vyndala z britského stříbrného kufříku s káčou, samozřejmě). Spolu s ním jsem tenkrát do košíku přihodila dnes už poměrně vzácný (a drahý) červený steelbook Scotta Pilgrima a výroční amaray Klubu rváčů (udělala jsem si tedy takové vlastní „best of all worlds“). Nemusím snad dodávat, že jsem koukala jako puk (ty barvy?!) a okna nám z mojí fascinace z DTS-HD Master Audio 5.1 a řádným „volume doprava“ vibrovala téměř každý den. A zůstalo mi to v podstatě až dodnes, i když přece jen se se něco změnilo. Zatímco pro někoho je Blu-ray stále spíš atrakcí (jako zřejmě u každého, když s formátem začínal) a mnohdy je tak i v naších luzích a hájích prezentováno, dnes už tento formát beru jako naprostý standard. Nechápejte mě však jako puritána, jako u správného cinefila u mě mají totiž místo i VHSky. (Anna Kopecká)

Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Psát o filmech jako jsou Hobiti, nebo Gravitace podle mě postrádá valného smyslu. Všichni dobře víme, že jsou to audiovizuální klenoty a navíc jsou to snímky novějšího data a ty k Blu-ray přitáhnou leda juniory. Naproti tomu „menší“ filmy bývají často neprávem odsunovány na pozice „DVDčko přece stačí, přece tam nic nevybuchuje“ a to je možná ještě bolestivější konstatování, než když někdo říká, že BD nemá smysl. Přesto existují filmy právě z této škatulky, které vizuálně i zvukově dokáží vyrazit dech. A přesně tímhle filmem je – jako ostatně většina filmů Davida Finchera – pro mě Benjamin Button. Pan „Knoflík“ je sice od ostatních fincherovek natolik odlišný, že svým způsobem z jeho kariéry trochu vyčnívá. I tak zde ale najdeme audiovizuální trademarky mistra detektivek v takové míře, že plně uspokojí i ty, kdo jinak tento snímek považují spíš za úlitbu americké filmové Akademii. Blučko navíc prvky jako vysoký kontrast, široká expozice v tmavých scénách, protikladné palety barev, vysoká ostrost obrazu a setinově přesné kamerové kompozice zásadním způsobem umocňuje. Zvláště ony tmavé scény, které nezapřou dnes již zastaralou generaci digitálního záznamu, mají možnost prezentovat to, co by prezentovat měly. Nejsou to však jen tyto scény, které donutí člověka k přechodu na modrý formát. Jsou jimi i silně stylizované „propojovací“ segmenty a montáže jako flashback snahy o zdolání kanálu LaManche, „obrácených“ hodin na slavném vlakovém nádraží, nebo závěrečná montáž Benjaminových milovaných. A samozřejmě nejemotivnější okamžiky samotného Benjamina – toulky s „věkově právě potkávající se“  Daisy, nebo její převelice „inspirativní“ první soukromý tanec v altánu. Pokud pak přihlédnu i k tomu, že zvukově se rozhodně nejedná o klasický akademický snímek, je pro mě jasným vítězem (s těmi Hobity a Gravitací) právě Benjamin Button. I když jen kousek pod ním mám vizuálně nesmírně opojnou Baudelairovic rodinku z dnes téměř zapomenuté Řady nešťastných příhod. (Karel Přikryl)

Blade Runner a Jesse James

Není to tak dlouho, co jsem na první Blučka vzpomínal při sepisování sběratelských pamětí. Člověku vyvstanou na mysli Černý jestřáb sestřelen, Hellboy, Muži v černém, Casino Royale. Kde jsou ty časy! Už u nich jsem si říkal, že je Blu-ray super. Jak vysoké audiovizuální kvality FullHDčkové kopie skýtají, jsem si ale uvědomil o něco později, když jsem viděl Blu-ray na plátně. Nevím, co bylo dříve. Jestli zkušební projekce Doby ledové z obyčejného epsoňáckého projektoru na stříbrné plátno ve Village Cinemas na Andělu v rámci Home Cinema, nebo soukromé projekce, které jsme pořádali s přáteli v již zaniklé videopůjčovně ve Vysočanech (kde měli postavené domácí kino pro deset lidí a za pár stovek ho pronajímali … sakra, to bylo super!). V obou případech jsem si uvědomil – ještě před nástupem digitalizace, že pokud na to přijde, Blu-ray kopie dokážou odpálit dostatečně pěkný obrázek na to, aby si ho obyčejný divák spletl s pětatřicítkou. Tohle uvědomění budu mít asi navždy asociované s Blade Runnerem a se Zabitím Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Historické drama Andrewa Dominika u nás bohužel na Blu-ray nevyšlo, takže vás s ním nebudu obtěžovat (stačí vědět, že je boží, má dokonalou kameru a měli byste si ho okamžitě sehnat ze zahraničí!). Zato sci-fi thriller o vzpouře replikantů ano. Pocity při jeho sledování se mi vracejí pokaždé, když si pouštím výsledek mnohaměsíčních restaurátorských prací. Na člověka dýchá historie a přitom si snímek, ze kterého se během let stala klasika, užívá ve vyšší kvalitě, než diváci při jeho kinopremiéře. Obrazem pulzuje nádherné filmové zrno, občas ho zkreslí nějaká optická aberace a sem tam, jen mírně, aby nám přepis připomněl, že si film svého času žil vlastním životem, se objeví drobná analogová vada. Přitom zůstávají zachované veškeré detaily scény, kulis, kostýmů … Síla Blu-ray je v tom, že dokáže zprostředkovat technicky dokonalý obraz. Super. Co ale považuji za magii, je schopnost vdechnout nový život filmové klasice. Právě to jsem si uvědomil u Blade Runnera a geekovskou radost z tohoto faktu mi nezkazí ani to, že jsem někde v polovině oné projekce usnul. (Štěpán Čermák)

A z kterého disku se „zatmělo před očima“ vám? Pochlubte se v diskuzi.