Avengers: Age of Ultron - Záměrně dysfunkční blockbuster? (recenze)

Režisér Joss Whedon už několik let prohlašuje, že není horšího superhrdinského konceptu než Avengers. Tým superhrdinů složený z osobností, které k sobě očividně nesedí, ale přesto mají zachránit svět, je v jeho očích něčím neudržitelným a fungujícím pouze ve světě komiksových sešitů, kde se slévá realita s fikcí do nerozeznatelného mixu. Ve filmové podobě se pro Whedona jedná o ryze dysfunkční subjekt, časovanou bombu, která pomalu odtikává a která hrdinům a všem ostatním exploduje do obličeje. Kdy? Právě ve druhém díle mohutné série.

Ten působí dojmem, že Whedon opravdu dostal příležitost hrát si s postavami dle svého vlastního uvážení. A ačkoli musí sem tam uhnout firemním požadavkům na naznačování budoucích událostí, jede si čistě svou podvratnou hru s žánrem a filmovým vyprávěním, které je ve dvojce Avengers natolik „jiné“ a zdánlivě odtažité, až musí řadovému návštěvníkovi kina trvat přinejmenším hodinu, než se v ději vůbec zorientuje.

Zatímco první Avengers de facto následovali mustr podobných filmů a jejich cílem bylo sestavit tým, jenž by spasil svět, pokračování řeší něco, co řada diváků i recenzentů vydává za „nikam se neposouvající nudu“. Jenže to je právě největší omyl, neboť právě to je celou podstatou Avengers, o čemž se několikrát zmiňují i samotné postavy. Koncept superhrdinského týmu je – jak říká záporák Ultron – záchrana světa, nikoli jeho změna. Avengers do jisté míry udržují status quo, rovnováhu světa, který je neustále pod tlakem a ohrožením a oni se ho jen snaží udržet v mantinelech. Je to koncept fungující? Ano. Má své mouchy? Zcela určitě!

Proto je pro Avengery největším protivníkem právě robotická umělá inteligence Ultron, jež ztělesňuje veškeré vady týmu (a jeho „srdce“ v podobě Tonyho Starka) – aroganci a snahu obalit svět do neproniknutelného krunýře. Jenže Ultron je v podstatě ještě dítě. Naštvané dítě, které nechápe svět v širších souvislostech a jako svůj cíl si stanoví dva úkoly. Zaprvé vyhladit lidstvo, čímž by ho „vyvinul“. A zadruhé odstranění Avengers, kteří této snaže hodlají zabránit.

Není pochyb o tom, že Avengers jsou stále především akčním blockbusterem, jenže už první díl ukazoval, že Whedona zase tolik nebaví akční střípky, neboť zná své meze. Jakožto televizní tvůrce je lepší v práci s postavami, rozvržením příběhu, řešením motivací a vnitřních pohnutek. Nikoli velkolepými scénami, které jsou v jeho podání vždy spíše rutinou, byť stále efektní.

Avengers: Age of Ultron z toho ale těží, když po úvodní akční sekvenci (z části opět na jeden záběr), v níž se hrdinové vypořádají se stínem HYDRY, nechá hrdiny špičkovat a zároveň je nechá topit se ve vlastních představách a nočních můrách, které se pro mnohé mohou zdát až příliš neakční a tím pádem nudné. V sále bylo až nepříjemně cítit, že lidé nepřišli do kina na postavy, ale na tým. Chtěli vidět uštěpačné one-linery (jež tu opět jsou), efektní záplavu triků (také přítomná) a ne něco, co připomíná superhrdinské drama. Jenže právě to Whedon celý prostřední akt řeší. A je to dobře.

Díky samostatným příběhům hrdinů je totiž poznáváme, zjišťujeme, jak moc velký zázrak je, že je tenhle tým vůbec pohromadě a především se opětovně ujišťujeme, za co vlastně Avengers bojují a proč se při jejich semknutí vždy cítíme tak nadšení. Dovedu si představit cynické úšklebky na adresu protlačování rodinných hodnot, k nimž se film opakovaně vrací nejen odbočkou k rodině vysmívaného ostrostřelce Hawkeye, ale i prezentací nových přírůstků v podobě superrychlého Quicksilvera, telekinezí obdařené Scarlett Witch a androida Visiona. Právě ty však dávají filmu jeho jádro a emocionální dopad, a ukazují, že jsou to právě obyčejní lidé a vojáci, kteří týmu neustále připomínají za co se bojuje a kteří ho v podstatě tmelí. Ostatně není s podivem, že samotný závěr Age of Ultron (bez spoilerů) se již výrazně opírá o postavy, které nejsou Bohy, ani nejsou nijak zvlášť vylepšeni. Naopak jsou postavami z masa a kostí, smrtelnými bojovníky, kteří koncept Avengers učiní natrvalo (viz. metafora mramoru v závěrečných titulcích) fungujícím… minimálně do chvíle, kdy se objeví hrozba, kdy se všichni hrdinové bez rozdílů budou muset spojit, aby se postavili samotné nekonečnosti. Ta by však již měla být všeobecně „podle mustru“. S jasně definovaným dospělým soupeřem. Jasně daným macguffinem. A především jasně nalajnovaným příběhem od scenáristů a režisérů, kteří inklinují spíše k naplnění žánrového konceptu, než jeho rozbíjení. Bude to větší zábava? Dost možná ano. Otázkou zůstává, jestli půjde o lepší film.

P.S.: Slovanský dům mě opětovně utvrdil ve starších dojmech, že pravděpodobně neexistuje horší pražský multiplex. Absence clony už je klasika. Že ale zvuková výbava v největším kinosále vyprodukuje bezbassovou změť zvuků připomínající spíše stereo než surround, navíc na polovině adekvátní hlasitosti, to je novinka.

Mohly by vás zajímat naše další recenze Blu-ray filmů a HD elektroniky »