Ambiciózní Gravitace ohromuje především vizuálem. Stačí to? (kino recenze)

Na nový film talentovaného Mexičana Alfonsa Cuaróna se čekalo dlouhých sedm let. Možná za to mohl komerční neúspěch jeho předchozí sci-fi Potomci lidí (vizuálně mimochodem nesmírně progresivní), možná Cuarónova věčná nespokojenost s nabízenými látkami. Tak či onak je ale nyní zpátky. A chce se říci, že ve stejně silné formě jako posledně. Cuarón měl vždy dar vyprávět příběhy velmi úsporně, bez zbytečných kudrlinek a přesto omamně a poutavě. Stačí si vzpomenout na jeho Harryho Pottera, popřípadě právě na Potomky lidí, kteří nikterak nemachrovali s vizuálními efekty, přesto – díky výtečné práci kamery – dokázali ohromovat a fascinovat od první do poslední minuty.

Gravitace je v tomto směru projekt, jímž Cuarón pokračuje v nastoleném stylu. A to až extrémně. Zvolil totiž látku, která děj smrskává na nejnutnější položky a veškerou invenci tlačí do kamerových jízd a trojrozměrných veletočů, které na plátně IMAXu, popřípadě většího multiplexu dokáží vyvolávat lehké závratě. Napomáhá tomu i výtečná práce s prostorem, která těží z moderních digitálních technologií. Cuarón si zjevně užívá partyzánskou filmařinu, kdy na jednu stranu spoří rozpočet na minimálním množství herců a předmětů na place, na druhou si však v uzavřeném prostoru studia plného zeleného plátna může dovolit v podstatě vše.

Proto Gravitace uhrane už prvním záběrem, jenž trvá odhadem okolo 10–15 minut a vy se přes něj seznámíte s kompletní vesmírnou posádkou a základními charakterovými rysy. Kamera přitom neustále krouží, ladně přelétá od detailů na skafandry přes velké celky družic a modré planety až k velkým detailům lidských obličejů. Zkrátka vizuální nádhera (obzvlášť ve 3D, jež dává zase jednou pocítit hloubku prostoru), nad níž se fanouškům filmové formy musí zákonitě rozklepat kolena. Stačí to však jako film?

Vlastně ano, nicméně je potřeba upozornit, že jestli Gravitaci v současné chvíli něco ubližuje, je to všudypřítomný „hype“, jenž Cuarónovu vesmírnou výpravu staví do pozice jednoho z nejlepších filmů roku, který se zákonitě musí líbit každému. Ano, jistě se bude líbit všem, kteří se nechávají unášet vizuální stránkou podepřenou velmi slušným herectvím Sandry Bullock a věčně sympatického George Clooneyho. Pokud však hodláte vyrazit do kina za silným příběhem, jenž by vizuál umocňoval, pak možná vsaďte na jiný sál (třeba se závodnickými Rivaly). Jestli totiž Gravitace něco nenabízí, je to nápaditý a hutný příběh, neboť ten by se dal shrnout slovy „třikrát se tam stane to samé a pak to skončí“.

A opravdu bych nebyl daleko od pravdy. Cuarón si sice šikovně hlídá fyziku vesmírného prostoru a dokonce vám ve vakuu nedopřeje ani vteřinu zvukového efektu (vše vytváří pouze hudba), zápletkově a dějově si ale vystačí s námětem ke středometrážnímu snímku. Film si proto čas od času musí vypomáhat zoufale nevěrohodnými a opakujícími se situacemi, oslími můstky a v závěru dějovými berličkami, kvůli nimž se postupně vytrácí jakýkoli strach o postavy. A pokud se nebojíte o hlavního hrdinu, jaká je pointa celé „survival story“? Smrsknutí na vytříbené technické demo jí zřejmě není. U pokladny si proto dobře rozmyslete, co od filmu vlastně chcete.

Mohly by vás zajímat naše další recenze Blu-ray filmů a HD elektroniky »